Memoáry

Jeden můj kamarád - u kterého si stále nejsem jista, jakou přezdívku bych mu měla udělit, jelikož ta, co mě napadá jako první, je poněkud moc adresná a ta druhá - Poník - zní zase trochu perverzně - mě navedl na to, abych o těch svých eskapádách s muži, co jsem zažila, napsala trochu víc.

Jak mi jdou ta předsevzetí?

Využívám toho, že mám chuť psát - takže rovnou vychrlím i maličko hodnotící článek, ve kterém navážu na letošní první příspěvek.

Neschopenka

Zdravím Vás, přátelé.
Jo, zase mi to trvalo měsíc, než jsem si tady k tomu sedla a začala psát. A dokonce se nemůžu vymlouvat, že by v práci byl šrumec - už se nám to zase uklidnilo a krom velkého uklízení (protože přes Vánoce se to nějak nestíhalo) jsme zase zpět u našeho normálního režimu.

Ale jsem velká ostuda - neb jsem doma už týden (vlastně týden a něco, když započítám ty dva dny volna, co jsem měla před tím, než jsem si zašla k doktorce) a teprve dneska jsem se donutila k tomu si počítač položit na kolena a klávesnici na stehna - (jak jinak bych to tady mohla poskládat, to nevím).

Tramtadadá, je tu další rok...

... a já si jako obvykle nebudu dávat žádná předsevzetí. Protože jediné, co to má za výsledek je, že je člověk pak decentně zdeptán tím, že nic nezvládl. Což mě ale přivádí na myšlenku si sepsat seznam toho, co bych chtěla stihnout (a co vlastně vím, že stihnu, takže takové "co mě čeká a nemine").

Amatéři VII

To jsem tak na výstavě dostala vynadáno, že nepíšu (a to je přitom pomluva, já pořád něco píšu, jen se to prostě občas nedá publikovat).

No a bylo poručeno, že by to chtělo zase něco o Amatérech.
Inu, proč ne - tohle téma tu dlouho nebylo a navíc - já zrovna mám jeden aktivní inzerát.

Žiju prací...

... a chvilku mi trvalo, než mi to došlo.
Prostě jsem v práci, půjdu do práce, myslím na práci.

Dýško

Jsou chvíle, kdy si přijdu jako debil.

A někdy jako dablovaná (minimálně) slepice a nejraději bych se propadla do země. A zrovna taková situace se mi povedla relativně nedávno.