Smyšlené: Jak jsme se sem dostala?

 Jak jsem avizovala - tahle série - smyšlené historky ze Smyšleného podniku - jsou moje autorská fikce. 

Nicméně: jak jsem se vlastně dostala k práci manažera ve Smyšleném podniku? 

Nebudeme si lhát, o tomhle místě jsem slyšela už dávno. Stejně tak jako každý, kdo nějakou dobu žije v Praze. Moje představa byla jasná: na baru hromady lidí, občas se to tu popere, rozbitý láhve, útok střepama, do toho pobíhají polonahé děvy v platformách a s pištěním se dekují, jakmile se to trochu začne rvát... Chlast teče proudem, všude je nahuleno, že se nedá pohnout, na sedačkách posedávají bavící se zákazníci s děvčaty... 

Představa byla jasná. Ale nikdy jsem se nezajímala o to zjišťovat, jaká je realita. Proč taky - podnik je cílený spíš na muže, já jsem hetero, tak co bych tam sakra pohledávala. 

Až jednou mi můj kamarád poslal inzerát - že ve Smyšleném podniku hledají manažera. 
V první chvíli jsem to brala jako takový sociální experiment. Přeci jen jsem se trochu dotkla psychologie, v tu dobu jsem už x let žila s někým, kdo se psychologii věnoval více aktivně, mojí vášní na střední byly sociálně patologické jevy (zmiňovala jsem se někdy, že jsem vlastně sociální pracovnice?). A jsem přirozeně dost zvědavá. Tak co bych se nešla podívat na pohovor na takové místo? 

Nějak jsem ten den nestíhala a zároveň jsem do toho šla "ber nebo nech bejt", takže jsem na pohovor dorazila ve vytahaným svetru a rozervanecjh džínách. Pohovor jsem měla s HR a budoucí šéfovou - obě dvě na mě působily dost dobře, zároveň se mi ani jedna nehodila do tý představy, kterou jsem měla v hlavě. Jedna dámička s perfektním účesem, druhá, živější, zase v květovaných šatech... Ale co, po prvním kolem jsem vypracovala "domácí úkol"... A přišla nabídka si to zkusit. 

Moje původní představa byla "pár směn, pokud to bude dobrý, tak docházet tak jednou, dvakrát do týdne" a mít to jako příjemnej vedlejšák ke svojí práci, která mě nebyla s to uživit... Co mě zarazilo, že jsem jako zaměstnanec v podniku tohodle typu měla mít dress code. Vlastně můj první. Ale ta nabídka a celá "instituce" mě zaujala natolik, že jsem si koupila i svoje první sako (bylo jich nakonec několik). 

Prvních několik nocí bylo v podstatě ve znamení toho, že mi kolegové ukazovali administrativu a vysvětlovali pravidla - protože já jsem měla do budoucna být ten, kdo rozhoduje. Kdo řekne, jestli levá nebo pravá Nejvyšší instance. 

A upřímně? Od začátku jsem tím byla okouzlena. Tím, že najednou jsem se dostala do prostředí, kde se mi věří, že se rozhodnu správně, kde se očekává, že to "nějak vymyslím" a nechce se po mně vyloženě dokonalost, ale balanc mezi pravidly a lidskostí... A ta představa, že se tu probudí moje spasitelské já a budu zachraňovat slečny? Nic nemohlo být dál od pravdy. Slečny tady rozhodně nepotřebují zachraňovat... 

Ale o tom až později. 

Takže když se mě někdo zeptá, jak jsem se tu ocitla? 
Na inzerát. Nejsem bývalá spolupracovnice, bývalý návštěvník, ani barmanka... Prostě jsem jenom jednou odpověděla na inzerát.