A ať mi nikdo netvrdí, že je to jinak.
Už jsem to tuším psala. Vždycky jsem se stěhovala docela na
rychlo (a uznávám, ne vždy to bylo zrovna elegantní a čestné, ale vždy
k tomu byly pádné důvody. Od cvrčků běhajících v pokoji, babičkou pana
domácího za zdí, která výborně slyšela a k tomu se dost bála o svého
vnoučka a tím pádem neustále narušovala můj klid dotazy, jestli nevím, kde je,
či jestli bych mu nemohla zavolat, přes nesvítící světlo na záchodě (a nebylo
to jenom žárovkou), nebo třeba pračkou, která prala jen ve studené vodě,
dechberoucími vzkazy na ledničce
(protože jednat osobně je pro sraby) a neustálé návštěvy v pokoji, když
jsem ale, kupodivu, nebyla doma).