Balení je věda

A ať mi nikdo netvrdí, že je to jinak.

Už jsem to tuším psala. Vždycky jsem se stěhovala docela na rychlo (a uznávám, ne vždy to bylo zrovna elegantní a čestné, ale vždy k tomu byly pádné důvody. Od cvrčků běhajících v pokoji, babičkou pana domácího za zdí, která výborně slyšela a k tomu se dost bála o svého vnoučka a tím pádem neustále narušovala můj klid dotazy, jestli nevím, kde je, či jestli bych mu nemohla zavolat, přes nesvítící světlo na záchodě (a nebylo to jenom žárovkou), nebo třeba pračkou, která prala jen ve studené vodě, dechberoucími  vzkazy na ledničce (protože jednat osobně je pro sraby) a neustálé návštěvy v pokoji, když jsem ale, kupodivu, nebyla doma).

Takže jsem vždycky prostě vzala pytle, naházela to do nich a novém místě jsem to prostě všechno vybalila. A hotovo.

Jenže tentokrát – mám spoustu času, v klidu to probírám a vyhazuju. Je mi zcela jasné, že to, co vyhodím, budu tak do týdne po tom, co se přestěhuju, budu potřebovat.
Jenže se mi jednak nechce tolik blbostí stěhovat a jednak: k čemu jsou mi věci, které sice stěhuju x let a krom toho stěhování jsem je neměla v ruce?

Kora je z toho docela na větvi – máme v pokoji hromadu krabic, mezi tím pytle s věcma, které chci odstěhovat a i s těma, které chci vyhodit. Uvažuju, jestli to budu s to od sebe identifikovat, nebo to prostě vyhodím všechno.

(Mimochodem, malá odbočka: víte, jak poznáte, že se blíží v práci uzávěrky? No jo, Isch píše na blog!)

Rozhodla jsem se taky být radikální v tom „do toho zhubnu“. Mám doma pár takových kousků oblečení, většinou to byl úlovek ze sekáče, který je mi prostě fest knop a já si říkám, že bych mohla (protože moje váha si dělá co chce, částečně dost nezávisle na tom, co a kolik toho jím)… Ale něco z toho bylo prostě „pěkné“. Ale když jsem se zamyslela (opravdu a ne jen tak naoko – vím, nechce se tomu věřit), došlo mi, že to jsou kousky, které bohužel tak nějak nemám k čemu nosit. Tak je čekal docela rychlý osud a konec.

Mám určité tušení, že s Korakrabicí (krabice na psí hračky, ze které se používá tak akorát Ikea krysa, pešek a chobotnice) to nebude tak jednoduché. Předpokládám souboj o každou nit. A zcela otevřeně si nejsem jistá, kdo vyhraje. Možná se pustím i do přebrání pamlsků – a Kora se zcela jistě rozhodne, že všechny ty, které jí nechutnaly, jsou vlastně lahůdky a měly by se nechat.

Díky tomuto stěhování jsem dospěla k překvapivému zjištění – nikdy jsem nechápala, co mají všichni na tom stěhování v krabicích, vždyť je to strašnej opruz.
A hle: není. Krabice se jeví o něco praktičtější, než pytle, ve kterých jsem dělávala přesuny doposud. Minimálně proto, že unesou víc.

Čím víc se moje stěhování blíží, tím víc z něj začínám být nervózní. Jak to sakra zvládneme? Kupodivu se mi ráno nabídl jeden z obyvatel bytu pod námi, že mám drze zazvonit a jestli budou s to, tak mi pomůžou. Což mě přivádí na myšlenku trochu zneužít i kluky ode mě. A vlastně: proč ne? Za ty večery plné techna. Za bordel v kuchyni. Za to, že někdo z nich neumí splachovat.
Prostě budou mít pracovní sobotu a basta.

Zábava bude pak vybalit – ve dvanáct přebírám klíče, nahážeme věci do bytu a ve tři mi dorazí tatérka. Asi se budu muset změnit ve fretku na speedu, abych něco stihla vybalit.