V předchozím článku jsem naznačila, že Kora dospěla k přesvědčení, že se nudím.
Tak se rozhodla mi to zpestřit.
Abych Vám dala všechny informace - po povodních se nám v domě (nejen v mém pokoji, jak jsem si myslela na začátku) začali objevovat mravenci. Ze začátku jsem je docela dobře zvládala řešit pomoci primitivního plamenometu - přeci jen: k čemu je mi zrovna teď lak na vlasy? A se zapalovačem funguje víc, než dobře.
Ale pak se situace začala zhoršovat a tak jsem se před odjezdem do Masečína rozhodla nasadit chemii. Přeci jen - bylo jasno, že doma nebudu pár dní a tak alespoň přijdu k hotovému výsledku.
Po návratu jsem mohla slavit. Nebyl tu ani jeden. A jak zmizeli z očí mravenci, zmizela z paměti i nástraha na ně.
Bohužel jen mně.
A tak, když jsem přišla v úterý večer z práce a na posteli mi ležel kus rozkousaného plastu, nepřikládala jsem tomu moc význam (i kdybych chtěla, zrovna jsem si díky prasklým žárovkám hrála na potemníka, takže jsem si mohla svítit tak maximálně mobilem). A vesele jsem zalehla.
Ráno před odchodem do práce trochu poklízím a říkám si, kdepak asi v té krabičce od sušenek, kterou jsem nechala na dosah, mohl být takovýhle divnotvar plastu (čtvereček s kulatou dírou uprostřed). Ještě jsem se pousmála nad tím, že je to trochu... Doprdele, on je to plast z toho domečku pro mravence. Okamžitě jsem padla na čtyři a začla hledat zbytek. I když mi bylo jasné, co najdu.
Z domečků byla vyžrána návnada.
Uznávám, byla to moje vina. Nechal jsem otevřenou část špaletových dveří na náš pseudobalkonek, mezi které jsem umístila návnady.
Takže zapadnout k počítači, než se chudák probral, SMS do práce, že nedorazím. A začala jsem googlit. První bylo, co vlastně Biolit návnady proti mravencům obsahují za látku (z hlavy to nedám, sorry, ale výsledek na mě vypadl záhy). A pak následky pro psa.
Údajů sakra málo a když už, byly v angličtině, kde jsem se dozvěděla, že to mělo vliv na kolie a jejich křížence (proč, to fakt netuším).
Ale nic víc.
Takže veterinární pohotovost. Tam nebyli o nic moudřejší, odkázali mě na toxikologii.
Paní, které jsem se dovolala, nebyla podle hlasu žádná mladice.
A ani podle rychlosti, kterou vyhledávala údaje.
(Zatímco já jsem si málem ukousala prsty až k loktům, Kora kolem mě vesele poskakovala a naznačovala, že když už jsem konečně vstala, mohly bychom si trochu hrát.)
První, co z ní pak vypadlo bylo "Nemáme dost klinických údajů". No super, ale co já s tím?
Nakonec někde vystudovala, že pro člověka je toxická (nikoliv však smrtelná) dávka 250mg oné srágorky. Na rozdíl ode mě ale nebyla s to přepočítat, kolik toho Kora mohla sežrat.
Abych Vás nenapínala - mohla toho do sebe dostat maximálně 2 mg.
V tu chvíli mi spadl šutr ze srdce.
Jo, dobře, pokud výrobce neuvedl, že by to mělo být nebezpečné pro domácí zvířata, tak je tu určitý předpoklad, že to nebezpečné asi není.
Ale v tom stresu mi to neuvažovalo.
Chvílema jsem nadávala Koře, že musí sežrat všechno, na co přijde. Ale hlavně jsem nadávala sobě, že jsem domečky nechala v dosahu. Jo, vím, že by "správný" majitel něco takového zamlčel.
Ale třeba tenhle článek pomůže nějakému psomajiteli, který bude šílet jako já, pomůže k uklidní.
Kora je v pohodě. Nic jí není. Ale začínám mít podezření, že to není pes, ale robot. A nebo má plechovej žaludek a všechno - protože to v ní ani "nezaškrundalo".
Žádné komentáře:
Okomentovat