Lak

Někdy si říkám, že by mě zajímalo, z čeho všeho se mi povede udělat článek na blog. Jsou to chvíle, kdy mi v hlavě běží asi tak milion jeden nápad, námět. A já si říkám, že to všechno půjde.

Pak se najde volná chvíle, kdy se můžu pustit do psaní a najednou – puff… Nápady nikde. A já pak sedím, do očí se mi vypaluje bělost stránky ve Wordu a nevím. Nic mě nenapadá (je to ale asi lepší varianta, než když se do toho psaní pustím tak nějak „z donucení“. To jsou pak věci, které v potu tváře dopíšu, setřu pot z čela, mrknu na to a… A je to hnus. Smazat. A ideálně tak, aby to nikdy – NIKDY – nikdo nenašel.

A o čem se mi chtělo původně psát dneska?

Nu, na ten nápad jsem přišla včera (tedy díky včerejšku mám v záloze ještě něco o botách a o kozách). Byla jsem se totiž „jen tak podívat“ v DM. Ech. Jen tak. No dobře.

Když jsem se pak koukala u pokladny, co všechno se mi objevilo v košíčku, cvrknlo mě to do nosu (ne, slečně pokladní nevylítl knoflík od košile, ani důchodci umělý zub). Při mých nákupech se nějak podezřele často začínají objevovat laky na nehty.
A není to o tom, že bych hledala nějakou „ideální“ konzistenci a výdrž. Prostě mě to začalo bavit. Jo, bylo to způsobené tím, že jsem do sebe začala rvát šílené množství doplňků stravy (jo, kolik že je tam doporučená denní dávka? Jedna tableta? Hmm, to ale asi bude počítaný na nějakou svini hubenou (nemyšleno hanlivě, ale prostě tak označuju určitou část obyvatelek planety), takže na pořádnou ženskou to budou dva. A co tenhle? No, složení je skoro stejně stejný, ale co když má každej nějaký jiný uvolňování? Nebo jinou kvalitu? Budeme žrát oba!) a díky tomu mi narostly krásné pevné nehty, které byly s to stahovat z kůže. Jo, bohužel i mou (přišla jsem na to, když se ohnala po psovi).

Pak jsem ale měla nápad je přestat jíst – přece to roste určitě samo.

Rovnou Vám řeknu, že ten Japonec v tom nebyl. Že nevíte, o čem mluvím? No přece nejslavnější Japončík v dějinách! Onose Tosamo.

Pár měsíců byl klid. Ono totiž tak nějak trvá, než ty drápy odrostou. Teď si přijdu, že místo drápků stahováčků mám papír. Takže včera jsem podnikla nálet na lékárnu (vezmu si jenom ten Biosil. A Panthenol. Jee, maj Nalgesin po třiceti tabletách! A co to je tady? Nějakej Migro cosi? To testneme. A tak když už jsem tady, co takhle vzít něco na alergie? … Ale asi nemusím zdůrazňovat, že jsem jaksi vynechala podnik „vyzvednu si taky léky od doktorky, na který tahám už pár dní recepis“). A zase zobu. Anžto zkušený uživatel vím, že třeba onen Biosil prostě nemůžu jíst nalačno. Dělá se mi po něm totiž pekelně šoufl (možnost, že mi tím tělo naznačuje „sakra nežer to“, vylučuju).

Protože nalakovat něco, co se Vám do dvou hodin zatrhne – a s tím sï odloupnete i kus laku (nebo vrchní vrstvu nehtu, taky super), je dost na bednu.

(Vůbec lakování jako takové je docela zábavná věc. Ženy tuto větu považují za zbytečnou, drahým pánům objasním.

Mělo by to totiž probíhat následovně: odlakovat starej lak, zabrousit nehty, zatlačit kůžičku, dát podkladový lak, nechat zaschnout (posud dobrý, první vrstva je suchá skoro hned), pak první vrstvu barvy. Někdy se stává, že stačí k tomu, abyste nepřipomínaly divnou variaci na zebru. Ale to je málokdy. A čekáte. Čekáte… Protože už to zasychá dýl. Když si myslíte, že to stačí (po půl hodině Vám prostě rupnou nervy), tak tam prdnete vrstvu barvy číslo dvě. Někdo v tomhle stádiu končí – ví, že pak bude čekat třeba hodinu, aby mohl dělat nějaké normální aktivity a ne jen sedět u televize, nebo u počítače (ani na klávesnici s tím není zcela bezpečné psát). Protože víte, že pokud uděláte cokoliv, tak se Vám to do povrchu laku otiskne.

Po hodině o-pa-tr-ně zkusíte, jestli je lak už suchý,  čímž v něm vytvoříte jasný otisk. Takže se čeká dál..
Když po nějaké době padne vysílená žena do postele, protože z toho čekání je zcela zmožena, přikryje se a myslí si, že díky mezerám a tomu, že šla spát až ve chvíli, kdy si sama nedělala povrchové vzorečky do svého natěračského výkonu, že se ráno probudí s dokonalou manikúrou. Ráno bejvá horor. Ve všech nehtech máte vzorek prostěradla, vlasů, čehokoliv.
Chytíte točku (překlad: jste poněkud rozezlena), odlakujete všechno, fláknete tam jednu vrstvu nějaký barvy, která je suchá za chvilku a vyrazíte do práce zebra nezebra.

Já osobně, díky některým diskuzím, přišla na nějaké vytvrzovače – urychlovače zasychání. Počáteční totální nadšení už trochu ochladlo, ale přeci jen: dáte první vrstvu – čas, který Vám zabere výměna za barevné zvěrstvo stačí, první barevná vrstva, minuta mezera, druhá barevná vrstva, minutka mezera (aby to „zavadlo“) a frk tam urychlovač. Výsledek?
Lesk jak blesk a jako sfyngoiidotka sedíte bez hnutí jen čtvrt hodiny a ne dvě. Jasně, časem jsem zjistila, že vytvrdnutí není úplné, ale na to, abych mohla datlit do klávesnice, jíst a patlat třeba masku na xicht, to bohatě stačí).

Nikdy jsem nechápala, že některé „bloggerky“ nosí v kabelce lak na nehty, který mají zrovna natřený. Už mi to ale došlo – většinou jedu na nenápadnou rudou – a na tý je každý oprejsknutí sakra vidět. A nebo ještě fádní černou. Zástupců těhle dvou odstínů mám asi nejvíc.

Jistě, stává se mi i to, že v záchvatu koupím lak, který pak prostě nemám k čemu nosit, protože by to trochu flákalo do očiček. Ale když ony v tom obchodně vypadají tak pěkně… A člověk prostě musí.

Jsem zvědavá, kam všechny ty laky nasázím, až se přestěhuju – chci je totiž mít na očích, abych u regálu v drogerii nepropadala myšlence „jé, takový červený ještě nemám“!

Je Vám ale, stejně jako mně, jasná realita? Že laků bude utěšeně přibývat. Ono nekupte to – lahvička stojí většinou do šedesáti korun a chvilku vydrží. Co na tom, že bych množstvím už v práci mohla olakovat nějaké menší autíčko. Třeba transita…