pátek 30. dubna 2010

Lepíky

Přátelé, mám tu na starost sklad. Abych byla přesná, jedná se o naši příruční skříň, ve které máme věci, jenž jsou sice potřeba, ale někdo se o ně musí starat... Asi chápete, co tím myslím, něco takového je skoro v každém kanclu. A většinou to má na starost takové kolegyně, která Vás skoro nechá škemrat, když potřebujete novou propisku, pokud toužíte po něčem náročnějším (lepidlo, bělítko, erodesky), tak byste měl buď začít panáčkovat, nebo předvést nějaký jiný, vysoce zábavný kousek... Tak přesně tohle tu mám, mimo jiné, nastarost já. Nebojte, svoje kolegyně nenechávám panáčkovat ani škemrat. Zatím.


Když jsem sem nastoupila, přebrala jsem naší skříň. Bez toho, aniž bych dostala někde nějak sepsáno, co mám nebo nemám. A, přiznávám, sama jsem asi trochu líná to nějak zkoumat. S tím také souvisí to, že většinou otevřu skříň a něco dlouze hledám. Prolezu všechny krabičky, kouknu se do všech desek, abych zjistila, že to, co jsem hledala, mám buď zcela jasně na očích, nebo to ve skříni prostě není.
Sem tam takhle objevím něco, co nevím, u čeho si nejsem jistá, co to vlastně v kanclu dělá.
Hned asi druhý den jsem objevila rolovací „lapač na chlupy“. Jedná jsem o volně rotující váleček, na kterém je lepivý papír, na který se nachytají všechna smítka a chlupy, když s ním přejedete po látce. Ano, sem tam se k tomu nalepí i nějaké to vlákno z látky, ale bych považovala jako daň za to, že jste rázem nechlupatí (na depilaci jsem toto prozatím nezkoušela). Je to velice praktická věc, kterou oceníte zvláště, pokud máte doma psisko.
Přítomnost „lapače“ v naší skříni jsem zaznamenala asi ne zrovna ideálním způsobem. Šáhla jsem poslepu do skříně po podací lístek (jaká to odvaha a blbost z mojí strany, když jsem tu byla jen pár hodin) a lapač udělal, co udělat mohl. Nalepil se mi na ruku. Ani jsem nezařvala. Nebo ne  moc (tímto se omlouvám kolegyním, ale na ušním říkali, že mají skoro všechny vysokou pravděpodobnost, že dříve nebo později začnou zase slyšet). Když totiž věřite na duchy a jiné veselé věci, tak vám takovýto zážitek rozhodně nepřidá.

Před týdnem jsme takhle pátrala po lepících. Takových těch malých žlutých papírcích, co si někam přilepíte a pak je sundáte bez toho, aniž by to na dotyčné ploše zanechalo následky. Abyste pochopili, jak jsou pro mě lepíky důležité, museli byste vidět můj recepční pultík „zevnitř“. Když otrhnu oči od monitoru, tak je kolem mne prostě žluto. Na jednom poznámky, kdy a kdo má objednanou zasedačku, na dalším kontakt na našeho IT, na jiném, že se mám ozvat klientovi kvůli nějakým informacím atd..
Prošmejdila jsem celou naší skříň, ale lepíky prostě nikde. Tak jsem neváhala, a když jsem ke konci měsíce objednávala office, tedy věci do kanceláře, připsala jsem si tam dva balíčky. Balíčky, tzn. přibližně dvěstě jednotlivých lepítek. A ano, JSEM SI, protože ostatní kolegyně mi nic neřekly. Vím, že ze záhadného důvodu lepíky prostě neprochází schvalováním, takže jsem vsadila na počet, u kterého bylo jisté, že projde.

Musím pochválit kolegyni, která zadávala objednávku do systému, že pochopila moje popisky. Takže místo „bělítko, rolovací, ne patlací“ zadala – bělítko myška, místo „obálky – velké tvrdé Brno“ zadala jen obálky a jejich číslo.
Takže když dorazil závoz, byla jsem opravdu nadšená, že jsem v krabici našla i svoje žluté zázraky.... Otevřu tedy skříň, abych si je mohla uklidit.

Vypadne na mě balík s přibližně dvaceti baleními žlutých lepíků.

Jednu výhodu to má. Můžu si pultík olepit komplet.

Žádné komentáře:

Okomentovat