Co je sen? Něco co mizí s ránem, nebo něco, k čemu se upínáme i ve dne?
Ze snů, které se mi zdají v noci, se mohu probudit. Nebo musím?
V případech, kdy se budím s křikem, jsem ráda, že je ráno a to, co jsem měla před očima zmizelo s jejich otevřením. Ale pak jsou chvíle, kdy se probudím a chce se mi plakat. Kdy to bylo naposled?
Když se mi zdálo, že jsem zamilovaná. Celý sen jsem měla ten sladký pocit vnitřního tepla, který s procitnutím pominul. A stesk po něm mi vehnal slzy do očí. Dlouho jsem ten pocit neměla. Dlouho jsem doufala, že jej mít nebudu. Ale teď? Teď se modlím, aby zase přišel.
Několik let jsem měla jedno přání, v jehož uskutečnění jsem doufala. Částečně v něj doufám stále, ale teď, právě, když je tak blízko ta možnost, že se uskuteční, mám strach, který mi nedovolí usnout. Ležím na posteli a závidím psovi, kterému se nejspíše zdá o něčem hodně dobrém, jelikož tu už pěknou chvilku mlaská.
V posledních týdnech jsem začla pociťovat zvláštní touhu, kterou nedovedu nějak popsat. Je to právě ten sen, ke kterému se upínám ve dnech, který si maluji a doufám, že nabude reálných rozměrů.
Toužím po tom, abych - až půjdu ráno z práce, neb dělat od soumraku do úsvitu mi prostě vyhovuje nejlépe - se mohla někde stavit pro snídani, pak opatrně otevřít dveře, aby skoro nebylo slyšet šramocení zámku, odchytit vítajícího psa, na poličce vyměnit pečivo za vodítko, vyvenčit tu mou štěkací potvoru, pak zalézt do sprchy a pak, se snídaní a čerstvou kávou na stole, probudit někoho, kdo by na mě čekal v posteli.
Vědět, že se vracím k někomu, kdo na mě čeká, protože chce. Cítit ten pocit tepla a ve chvílích, kdy bych procitala s křikem by mne ten "někdo" objal.
A byl se mnou za noci, jako je tato, kdy nemohu usnout a bojím se.
Sen prostý a přece tak vyjímečný.
Žádné komentáře:
Okomentovat