Romantička?

Nedávno proběhnuvší diskuze na knife.cz mě donutila sednout po dlouhé odmlce ke klávecnici a něco sesmolit.

Ano, vím, že tentokráte má promlka dosáhla vskutku rekordního času, nicméně: nenudila jsem se a něco z toho bude objasněno možná i v tomto článku.
Nehodlám se asi vyjadřovat přímo k jednotlivým postům, které v diskuzi padli, oni dotyční budou moc dobře vědět, o kom píšu a ostatní, jenž neznají prostřední knifu, budou mít alespoň šanci něco pochopit.
Strhla se tu diskuze kvůli ženě – a nebyla jsem jí já. Jistě – kvůli čemu jinému se také můžou muži hádat, než kvůli ženě? (Ano, kvůli politice, koníčkům, ale mám dojem, že baby budou poměrně častým tématem. Stejně tak jako muži v rozhovorech žen.)  A jakkoliv s danou ženou nesouhlasím – na jednu věc to upozornilo a ta se dotýká přímo i mne. A proto o tom vlastně hodlám psát.

Posledních několik měsíců jsem si začala všímat toho, jak se ke mně muži chovají. Abych našla příčinu toho, proč se mě někteří bojí (k této skutečnosti se mi přiznalo nezávisle na sobě tolik mužů, že mě to prostě muselo donutit uvažovat a když to půjde, tak s tím také něco dělat).

Jednou z příčin možná bude to, že není všechno tak, jak se zdá. Budu mluvit hlavně o mé osobě, ale tuším, že tohle se nebude týkat jenom mne.
Tím, že posledních několik let ve své podstatě „bojuji“ sama za sebe (jistě nemohu na tomhle místě upřít obrovskou pomoc mému otci, který je jediný, u kterého si můžu být něčím jistá. Nicméně – ne všemi věcmi jej asi chci zatěžovat) a ještě ve městě, které je poněkud dravé.
A jelikož mám dojem, že nejen tady fungují zákony džungle, jako jakýkoliv jiný tvor jsem se jim přizpůsobila.
Jistě, Ti z Vás, kteří mne znají už několik let ví, že jsem trochu „drsná“ byla už před tím, než jsem se přestěhovala do Prahy. Možná to bylo způsobeno tím, že od chvíle, kdy jsem obdržela občanku, jsem se pohybovala mezi samými muži (a zde se možná dostáváme k příčině problému).
A – jak jsem již psala – přizpůsobila jsem se.
Poslouchala jsem totiž od nich stížnosti na partnerky – nepustí mě na zkoušku, remcá, že si víc všímám kamarádů, chce si po sexu povídat, moc utrácí za hadry, vadí jí, když se podívám na jinou… A tak jsem se u sebe tyhle „neduhy“ snažila odbourat – a tím jsem ale možná zničila i ty rozpoznávací znaky, že jsem opravdu žena. Stejně tak to vedlo k určité „dravosti“ neb když na Vás má neustále někdo sexuální poznámky, tak je akceptujete, ale po určité době se v touze po tom jim „utéct“ naučíte odpovídat ještě horším způsobem.

Od muzikantů jsem se časem přesunula k dalším skupinám mužů a nyní se „ochomýtám“ právě kolem výrobců nožů. A sem jsem již přišla s naučenými vzorci chování. Jistě, chtěla bych, toužím po tom je změnit. Ale jak to mám udělat, když opět poslouchám stejně sexistické poznámky, opět musím „bojovat sama za sebe“, neb zastání se mi dostane velice zřídkakdy. A pozornosti se mi dostane jen po útoku na primární zájmy. Předvedu-li se v košili s výstřihem, upeču-li zásoby jídla.