Intimita

Já vím, že tomu nechcete skoro věřit, protože moje odmlky jsou čím dál tím delší.

Ale teď to má - krom takových těch normálních důvodů třeba toho, že jsem slíbila aktérům, že o nich opravdu nenapíšu - důvod i zcela hmatatelný. 

Umřel mi počítač. A krom něj i telefon, takže jedu na archivní vykopávce. A jo, mám Vás ráda, ale přeci jen - datlit na něčem takovém víc, než delší SMSku hraničí s absolutním masochismem.

V poslední době jsem docela začala upouštět i od svého dalšího koníčku - nožů.

Vy víte, že jsem z téhle komunity čím dál tím rozpačitá. Kvůli náladě, která tam panuje, takové nejasné rozhádání, přes to, že (a to jsem už určitě psala), když se stalo něco, co se stát nemělo a já jsem potřebovala, aby všichni ty drsňáci, co tam potkávám, šli a rozbili někomu hubu, tak se to prostě nestalo. Prosila jsem jich o to dost a někteří se mi i vysmáli (opravdu se omlouvám, pokud jsem Vám to už někdy popisovala, ale víte jak). 

A pak je tu druhá stránka věci. U některých výrobců mám zakázky. A mám je tam třeba hodně, hodně dlouho. Platila jsem za ně třeba vybíráním vstupného na Knifestu. Ti z Vás, co tuhle akci navštěvují, ví, že letos a ani loni jsem nevybírala. Takže se jedná o "plat" s dvou a tříletým zpožděním. 

Další zakázku jsem objednávala a "zaplatila" před skoro dvěma rokama. 

A hádejte co? Nemám je. Nemám z těch zakázek ani jednu.

Už mi bylo i řečeno, že mám prostě vyčíslit, kolik jsem zaplatila (odvedenou prací, materiálem) a o tu částku si při nedodání do určitého termínu říct. 

Protože drahouškové, co mi dělají ony věci, docela výrazně hřeší na to, že jsme přátelé. Nicméně zrovna jeden z ncih je v podstatě náčelník onoho klubu "Hrdinové od půllitru". Proto je tu ta motivace se na to takhle "vybodnout" o něco vyšší.

Co se práce týče, mohu již oficiálně říct, že mám nový job.

Nebudu tvrdit, že si myslím, že tu zůstanu do konce svého života a že z toho řvu nadšením - ale je tu někdy docela sranda. 

Třeba dneska v noci, kdy jsem se asi půl hodiny těšila na to, až někoho šíleně seřvu do telefonu (ano, rozepíši se o tom, až tu jednou nebudu dělat, zatím si to připravuju tak nějak do šuplíčku). 

Když bych se nějak měla zamyslet nad vztahy - tam je to takové složité.

Mám kolem sebe pár mužů, které bych mohla okamžitě nominovat na post "kamarád s výhodami", dokonce bych mohla opět najet systém "pravidelný kamarád s výhodami" a "občasný kamarád s výhodami 0x". Nicméně - mně se nechce. Snažím se pracovat na tom, abych definitivně přestala mít pocit, že bych se s někým měla vyspat. Tenhle pocit povinnosti se u mě občas projevuje a trochu mu komplikuje situace.

Já vlastně sex neberu nijak osudně. Co si budeme nalhávat, ono to tělo si při troše snahy může vzít skoro každý. Pro mě jsou intimní podstatně jiné věci, než "klamné množení". 

Co je pro mě intimní?
Usínat muži v náruči.
Nechat si od něj omýt záda.
Ležet vedle něj a poslouchat, jak mi čte.
Přiznat mu, že mi něco nejde, nebo že něco nezvládám.
Mít jeho hlavu v klíně a hladit ho po vlasech (jo, vím, to zní trochu dvojznačně, ale... Vlastně to tak je). 

Vařit s ním. 

Smát se, brečet, dávat najevo, co se ve mně opravdu děje.

Těch věcí by mě napadlo ještě více a možná je časem doplním.

Jsou pro Vás samozřejmé? Pro mě třeba vůbec. Vařit dokážu s málokým. Pokud mi na muži záleží a dělám-li navíc něco, co nejsem zvyklá vařit, mám šílený strach, že to pokazím a muži nebude chutnat. Ačkoliv sama vím, že pokud mám někoho blízko, je mi jedno, co mi uvaří, i když je to cítit spáleninou, nebo maso má konzistenci žvýkací gumy - hlavně, že tomu věnoval ten čas a péči.