Až ta druhá

Díky nedávným zážitkům jsem tak nějak byla donucena se zamyslet nad tím, jak vedu svůj partnerský život.

Jsem vychovaná pánskými časopiy. Nikdy jsem nechápala, proč ti chlapi tak hudrují, co se jim nelíbí. Proč to ty ženské tak komplikují, dělají všelijaké tanečky, když je jasné, že on jí chce a ona jeho? Zdálo se mi to jako zbytečné týrání obou stran, případně přímý sadismus ze strany ženy.

Chtěla jsem a rozhodla jsem se být jiná. Nekomplikovat to - ani sobě, ani těm chlapům.
Jenže jak se ukázalo, nejen ženy neví, co chtějí.
Neví to ani většina mužů.

Skoro od všech jsem slyšela, jak je nebaví takové ty hry "nezavolám mu jako první", případně "neodpovím mu hned, musí tam být minimálně čtyři hodiny mezera".
Tak jsem to nedělala. Když mi s chlapem bylo dobře, tak jsem to dala najevo, zavolala mu a klidně jsem si domluvila schůzku, byla jsem iniciativní, sváděla jsem sama muže - a nejen tak, aby to bylo nenápadné popostrčení k činu, ale třeba i okaté balení.

Jenže to k žádnému happyendu nevedlo.
Spíš jenom k tomu, že si mě muži nevážili a v podstatě ani já sebe sama. Brali mě jako nějakou samozřejmost, něco, o co není třeba bojovat, protože se to prostě nebízí samo.

Ruku v ruce s tím jde zajímavý fakt.
Nikdy (až na jednu vyjímku, o které si jsem jistá) jsem nebyla první. Vždycky záleželo na něčem víc. Na práci, na kamarádech, na muzice, na veřejném mínění.
Vždycky bylo něco přede mnou, důležitější, než já, nebo to bylo navázené na skutečnost, že se za mě muži styděli, nebo ve mně alespoň tento pocit zdatně vyvolávali.

Přeci jen si nedovedu jinak vysvětlit situaci, kdy jsem byla s mužem na procházce, zdatně jsme imitovali poblázněný/zamilovaný pár, já na krku obojek, který mi sám nasadil a byl z toho unešený a když jsme potkali jeho příbuznou, tak nejen, že pustil mou ruku, ale skoro odskočil o metr do strany.
Nenásledovalo pak: "Hele promiň, jsem zazmatkoval, nevěděl jsem, co mám dělat," ale několikahodinové napětí provázené tichem.

Tohle prostě nechci. Už nechci, aby další chlap získal mou pozornost jen tak.
Jen proto, že s ním já prostě chci být.
Očividně - pokud to není navázané na boj o pozornost, nejistotu, vzbuzování sexuálního zájmu, tak si toho muži, alespoň ty, které jsem potkala, neváží.

Pánové, já jsem opravdu chtěla být jiná.
Chtěla jsem Vám dát to, po čem jste si všude možně stýskali. Ale očividně jste stejní jako ženy. Nevíte, co chcete, ale rozhodně nepřestanete, dokud to nedostanete.