Přátelé, omlouvám se, že se stále nějak nemůžete dočkat nějakého normálního záznamu, já vím, ale prostě mi teď nejdou a možná asi ani jen tak nepůjdou.
A omlouvám se za následné, nejspíš lehce zmatené, řádky..
Hlavou se mi to totiž poslední dny honí jedna věc.
Vrátí se to, co bylo, nebo to zažiju s někým jiným, zas? Někdy?
Chci to vůbec s někým zažít? Když tohle bylo jako několik století, přitom několik vteřin... Všechno je teď nějak mnohoznačné a já zjišťuju, že žiju v tom, co bylo, co jsm s Tebou zažila, co bylo tak dokonalé a Ty jdeš dál. Nebo se pletu? Jak moc bych se chtěla plést, jak by bylo krásné, kdybych věděla, že Ty taky koukáš v noci do zdi a myslíš na to, jak jsi mě objímal...
Já myslím na to, jaký jsem o Tebe o měla strach, jaký o Tebe mám strach a jak jsi najednou byl tam, kam se nikdo jinej nedostal. Že jsem se o Tebe bála víc, než o kohokoliv jiného a to trvá...
Jak mě bolí, že děláš sám to, co jsem chtěla dělat s Tebou...
A jak já nedokážu dělat to, co jsem s Tebou dělala, sama...
A jak ani nechci.
Nemůžu...
Jak moje rozhodnutí, která jsem udělala, zůstávají, tak, jak jsou. A stojím si za tím. I když to posléze asi nikdo nepochopí.
Na jednu stranu toužím po tom, aby uběhl nějaký čas.
A já byla s Tebou... Nebo bez Tebe, s někým jiným a šťastná. A zároveň se bojím, že jednoho dne zapomenu na to, proč máš pruhovanou podlahu v kuchyni... A přesto vím, že zapomenout nebudu moct. A že se mnou bude muset někdo žít i stím, že jsem poznamenaná tak, jak jsem... A jestli to nebudeš Ty, tak kdo?
A jestli s Tebou nebudu já, tak kdo?
Žádné komentáře:
Okomentovat