Jak na Nový...

... tak po celý.

Jestli tohle platí, tak mě omejou.

To, že jsem vstala "decentně" pozdě - to nejspíš nikoho nepřekvapí. Málokdy vstávám nějak extra brzo, když nemusím, takže otevření očí před druhou hodinou odpolední bylo v podstatě standartní. Vyběhnout s Korou, která, kupodivu, ještě nestála v předsíni se skříženejma tlapkama.


Aby bylo jasno, já to úsloví značící pokračování roku v duchu, v jakém začal, mám docela ráda, ačkoliv vím, že vůbec neplatí (tři lidé, se kterými jsem strávila alespoň část z tohodle dne loni, a považovala jsem je za své nejbližší, se mi stihli dokonale odcizit, ačkoliv prvního bych za ně ještě klidně strčila ruku do ohně. A jo, byla jsem bez koček. A bydlela s bandou magorů). Ale co kdyby, že.

Takže - v souladu s prapůvodními plány, které sice počítaly s procitnutím někdy v deset - jsem se zušlechtila, vzala psa, oblíkla psa a hurá do Stromovky (nebyla bych to já, kdybych na tu procházku nezkusila vytáhnout nějakýho chlapa. A protože schvalování inzerátu na Ama nějakou chvilku trvá, vyhrál to tentokráte web "stesti.cz". O tom si taky někdy přečtete... Někoho se mi nalovit povedlo, inu nasměrovala jsem Psovo pobíhání do Vozovny. Vydržela jsem tam čekat cca tři čtvrtě hodiny.

Řeknu Vám - tak hnusnou horkou čokoládu a nepříjemnou obsluhu už jsem nezažila roky. Jako já beru, že byl Novej rok a kocovina a tak, ale.... Ale sakra, když tam maj ceny, jaký tam maj, tak by se mohli trochu snažit.

A pokud tušíte, že pokud by se včera jednalo jen o takovou blbost, že mi někdo nepřišel na rande a potkala jsem parodii na obsluhu, tak bych tomu nevěnovala čas na datlování článku: tušíte správně.

S Pes jsme se blížily na tramvaj, když tu - ha, naše dvacet čtyřka! To doběhneme (krávo, krávo, krávo!). Ve chvíli, kdy jsem už hledala mezeru mezi auty, se ozvalo křus a hle, skoro elegantní skoroparakotoul a kotník vypovídající spolupráci.
Tak jsem chvilku z blízka pozorovala chodník, pak odmítla nabídku na pomoc - světe div se, on mi jí opravdu někdo nabídl. Nepřekvapuje mne, že se jednalo o procházejícího bezdomovce. Většinou je v nich více lidskosti než v normální společnosti.

Pak se ale objevil docela závažný problém. Za normálních okolností bych si v klidu zavolala rychlou a užila si jízdu v žlutém ďáblovi, ale co dělat, když máte v ruce psa? (Kterej mimochodem čumí jako "chceš mi říct, co tu předvádíš?").

Naštěstí se mi povedlo ulovit jednoho knifemakera, který sice měl rozdělanou práci na kudlách, ale: kdo by to kvůli mejm modrej očím, zasviněnýmu autu chlupama a pobíhání po nemocnici neudělal? Vždyť je to přece ta nejlepší možná zábava na Novoroční večer!

Takže, přátelé, po proskákání se v Bulovce ("Je nejblíž." Na to jsem neměla co říct. Vysvětlovat, že to je špitál, ze kterýho mám tak trochu hrůzu se mi prostě nechtělo) můžu říct, že teď doma hrdě šermuju fofrklackama.

Hned po příjezdu domů jsem volala šéfovi, co se jako stalo a že bych měla bejt na neschopence, nicméně že oba jaksi víme, že to není moc reálné vzhledem k tomu, že dneska musíme udělat inventuru. A beze mě? Beze mě uděláme leda prd. Tudíž čekám, až se zjeví princ na bílém koni... Sakra, co to plácám! Čekám, až se objeví nějakej otrok v nějakým autě. Protože akcí "jdu do práce, i když mám být doma v karanténě" mám za sebou už dost.

Doufám, že Váš první den nového roku byl o něco lepší a méně bolestivý...