Ano, přátelé, asi jste si všimli (pokud se mnou trochu komunikujete), že mám teď totálně popletenou hlavu jedním mužem. Toho chlápka znám vlastně už docela dlouho. A jelikož mi zabírá dost z mozkové kapacity, pojďme mu věnovat pár vět.
Pro Vás není vlastně vůbec podstatné, kdo to je. Ale - na jeho přání, protože vím, že tohle bude číst - říkejme mu Roger.
Když jsem ho před lety potkala poprvé, byl zadaný. Nutno podotknout velice věrně zadanej. A já si říkala, jak je ten svět nesprvedlivej. Protože když jsem se srovnala s jeho drahou polovičkou, nepřišla jsem si o nic horší, než ona. Nicméně - naše cesty se rozdělily.
Jak všichni víte, zdatně lovím na Ama. Až mi tam jednoho dne přišla docela zajímavá odpověď - na inzerát, ke kterému se vztahoval tenhle článek. A já si s tím člověkem začala psát.
Šéf i kolegové nechápali, co se děje, když jsem se někdy kolem třetí odpoledne začala svíjet v záchvatu smíchu. Protože čím dál tím víc mi ten chlap, se kterým jsem si psala, připomínal právě pána z mé minulosti, tak jsem se ho zeptala, jestli nebydlel tam a tam... "Hurá, už se chytla."
Málem jsem se praštila hlavou o stůl, jak jsem se smála.
Následoval čaj a... Víte, jakej je to pocit, když vedle Vás sedí někdo, o kom se Vám dokonce i zdálo? A Vy víte, že když se budete trochu snažit, tak ochutnáte za chvíli jeho kůži a... A tak vůbec?
Tudíž od té doby komunikujeme, vesele se vídáme... A já mám pocit, že vedle sebe mám Muže. Opravdového a nefalšovaného.
Jenže, jak jsem napsala v úvodu, má svojí skrytou vadu. Která vlastně možná není vůbec vadou jeho, ale mojí.
Pokud tyhle řádky čte někdo, kdo se mnou nějakou dobu byl/žil, ví, že jsem poměrně emotivní a nedovedu jít do věcí na půl. Jenže se to v poslední době krásně nakombinovala s nedůvěrou. Nevěřím ani sama sobě.
Takže když mi řekne, že se něco stalo a proto se nemůžeme vidět, okamžitě mi v hlavě začíná blikat maják "není to kvůli tomu, že by měl moc práce, nebo se v ní něco posralo. Ne, on Tě už nechce vidět. A teď se snaží jenom oddálit to, že bouchneš a budeš dělat scény".
Vím, že je to hlavně moje vada způsobená tím, že jsem si k tělu pustila už hodně lidí. Nemůžu ale tvrdit, že Roger mi nějak zdatně pomáhá. Vím, že je cynik, ale někdy mě stojí dosti úsilí se vyrovnat s jeho poznámkami. Které jiné nebudou a nejsou myšleny vážně (pravda, jsem na tom o něco lépe, než když jsem byla s Ním, neb mě tam dokázalo rozplakat cokoliv a vlastně se vůbec nedivím, že ze mě ten chlap byl na švestku). Stejně tak mi nepomáhá ani to, když se na něčem domluvíme... A Roger chorobně nedodržuje termíny.
Strašně ráda bych si - alespoň virtuálně - položila na misky vah jeho dobré vlastnosti (je to vlastně rytíř, bojovník, který vím, že mě nenechá se vzdát) a ty špatné... Jenže když to udělám, nutí mě to si uvědomit, že věta "můžu se na něj spolehnout" ještě nemá tu váhu, kterou by mít měla.
Zatím se ještě nestalo, abych ho opravdu potřebovala vedle sebe. Ale z těch stop co mám, se neopovažuji říct, že za mnou opravdu bude, až ho jednou budu potřebovat.
A ta doba se možná přiblížila.
Nicméně, jsme na začátku. Poznáváme se a teprve čas ukáže, kdo je. A možná i to, kdo jsem já.
A jestli to, co mám v hlavě, jsou jenom strašáci z minulosti, stíny těch, co mě opustili a nebyli tu pro mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat