Šibomil

Jsem ostuda. Přiznávám to bez mučení.

Existují narozeniny čtyř lidí, které si v současnosti opravdu pamatuju. Táta, matka, Roger a Šibomil. Právě u toho posledního – jsem si  nedávno říkala, že „bude mít narozeniny, musíš mu napsat“ (vždycky se snažím bejt mezi prvníma).

Odbila půlnoc, Šibomil má narozeniny! Napíšu mu, až domlátím hnusáky (nebo vlastně dobráky) v Dungeon Keeperu. A samozřejmě – odpadnu, aniž bych to udělala.
Přijdu ráno do práce – napíšu mu hned, jak si udělám kafe.

Jdu na oběd – jo jo, najím se a pak se mu ozvu.
A pak postě zatmění mysli, schůzka s Rogerem a odpadnutí do postele, kdy opravdu nevím, jak jsem vlastně usnula.

Takže jsem to takhle prosrala.
A mrzí mě to.

Protože Šibomil – ačkoliv je to de Sade mezilidské komunikace – je jeden z nejbližších lidí, které kolem sebe mám.

Potkala jsem ho na seznamce. A říkala jsem si, že je tak zajímavej (a trochu divnej) že by to mohlo klapnout. Psali jsme si – a můj zájem vzrůstal. A pak jsme si dali rande. Co na tom, že on byl z Prahy a já jsem za ním jela ze Sokolova. Prostě jsem ho chtěla poznat. Potkali jsme se na domluveném místě, hodila jsem si k němu zavazadlo (které v době naší nepřítomnosti důkladně prozkoumala jeho shiba – odtuď i to pojmenování). A šli jsme na večeři. Ano, nebyl to fyzicky zrovna můj typ, ale: vtipný, zábavný, pozorný a svým způsobem přitažlivý.

Doufala jsem, že večer skončí nějakou (alespoň lehkou) erotikou.
Dostala jsem pusu.

A nic víc.
Moje ego se zmítalo v křeči a ječelo jak na lesy.

Ale – dokázali jsme si jako lidi říct, že sice já bych si (na rozdíl od něj :D ) dovedla představit i nějaké to fyzično, ale z dlouhodobého hlediska by to asi nešlo. Zůstali jsme v kontaktu.

Chvíli po tom jsem potkala Jeho – a když mě opustil, tak jsem jela k Šibomilovi. Vzhledem k úrovni jeho sociálního cítění vlastně mohlo být zajímavé pozorovat naše chování jako nezaujatá osoba.
On mě „poslouchal“, já propadala panice, hysterii, beznaději, letargii… A on, aby mě trochu zabavil a rozptýlil, vytáhnul wii, zapnul mi stříhání ovcí… A snažil se o mě postarat.
Bylo to pro mě důležité – vidět, že svět nekončí. Ba co víc – funguje vlastně úplně normálně dál.

Půjčil mi svůj byt – když jsme potřebovali s Ním útočiště pro naší poslední noc, před jednou výstavou.

Když jsem bydlela v Kralupech a nemohla jsem to s Muzikantem vydržet a uvažovala, jak to udělat, abych mohla zůstat na brigádě v Praze, tak mi Šibomil řekl, že se k němu mám nastěhovat. Několikrát jsem ho za ten čtvrtrok, co jsem s ním bydlela, vyděsila, párkrát málem zabila, jednou jsem mu způsobila zranění a zabila nějaké to nádobí (a naučila ho nenávidět masovou směs na těstoviny, kterou jsem si v té době dělala skoro pořád).

Svým způsobem tohohle člověka miluju – a věřím, že to Roger pochopí. Protože Šibomil tu byl, je a bude. Člověk, který se vymyká všem mým ostatním kontaktům. Nikdy mezi náma nebude víc, než přátelství – protože čímkoliv víc bychom ten současnej stav prostě podělali.

A strašně mě mrzí, že jsem takhle prosrala jeho narozeniny. Tak mi to snad odpustí.

P.S.: Víte, jak líčil na mých narozeninách naše seznámení on?
„To si tak představte, že si píšete s ženskou, která je milá, vtipná, inteligentní, tak se těšíte na schůzku a tam… Tam Vám dorazí hroch.“
Ne, nenaštvala jsem se. Neuráží mě to. Šibomil prostě takovej je – a i díky tomu ho mám tak ráda.