Šlachy

Tentokrát jsem si pauzu neudělala tak nějak zcela dobrovolně. Musela jsem. A správně bych ještě měla – povedlo se mi totiž uhnat zánět šlach na jedná ruce. Nebylo to zrovna příjemné, ale po dvou nebo třech dnech bolest zcela vymizela a tak – opatrně, jak jinak – zkouším, co to s rukou udělá, když jí začnu zase zatěžovat (trochu doufám, že tohle si můj milý přečte až za pár dní, jinak dostanu sprda, že jsem odložila ortézu a blbnu už jen s obinadlem, ale pozitivní je, že jsem vydržela v podstatě polovinu doby, kdy jsem tu ruku měla mít fixovanou).

Nu a co nového? Můj „románek“ stále pokračuje. Já jsem zamilovaná víc a víc a dějí se s mým uvažováním změny, které jsou… Vlastně absolutně šílené. Hlavně pro ty z Vás, kteří se mnou komunikují už nějakou dobu a znají mě.
Trochu si přijdu jako Vanilka – její blog jsem v podstatě dočetla, strávila jsem s ním pár hodin ve vaně… A je vidět, že ženské se prostě časem mění, i když jsme řvaly, že „to nikdy“ neuděláme.

Jsem šťastná – a neříkám, že je to vždy jednoduché. Moje citové mrzáctví se občas projevuje. Ale je fakt, že šílím čím dál tím méně, když milého bere zub nebo marodí, tak jsem s to akceptovat, že se mnou zrovna příliš nekomunikuje. Ačkoliv hlavě je jasné, že se nic neděje – protože se mezi námi staly už některé věci a jiné se daly do pohybu – tak hlava stejně má tendenci mi poňoukat to, že se „něco“ děje.

Vlastně: byla výstava nožů.

Měli jsme tam jít spolu.
Mého milého chytil zub, takže ještě v neděli ráno byl na pohotovosti, kde mi ho maličko rozkuchali. Původní plán byl, že sobotní noc strávíme spolu a pak se vydáme na výstavu. Jaksi trochu nesplnitelné.

Upřímně - byla bych asi velká kráva, kdybych mu vyčítala, že ho chytil zub zrovna tehdy. On za to tak nějak nemůže, že. Ale: to, že jsem přešťastně zadaná se nějak rozkřiklo (zdravím knife!) a nemůžeme říct, že bych se tím tajila.
Co pro mě bylo nejtěžší – postavit se před Něj. Mezi mnou a Rogerem se stali některé věci, které jsem myslela, že se nikdy nestanou. A které mě nějak od Něj odpoutaly. A přeci jen – přála jsem si, aby po mém boku v tu chvíli byl Roger. Držel mě za ruku, kdyby mi začalo být nějak úzko. Bohužel – nešlo to.
Nicméně – na výstavě jsem měla podporu. Dva záchytné body – jednoho nožíře, kterého znám už dlouho a ještě před příchodem Rogera mi kolikrát pomohl jen tím, že si mě poslechl. A druhý byl stolek Konolu – uvidíme, jak se tenhle projekt pohne. Navíc jsem si dala klasický výstavní oběd s kamarádem (kterého hned většina vystavujících brala jako mou drahou polovičku – a on mi při tom jenom šahal na hlavu, protože má rád plešatky, což, částečně – splňuji).
Nu a zcela upřímně – pomohla jsem si taky trochu i jinak. Majitel Konolu mě označil za „pěkné těžítko“. Ano, maličko jsem se vypnula, ovšem na druhou stranu jsem si fantasticky odpočinula a i s Ním jsem si skvěle pokecala. Po letech to vypadá, že je to konečně za mnou a můžu ho začít vnímat jako někoho, se kterým mám kus společné minulosti a velice podobný smysl pro humor  („… a pak se diví, že má malý plíce!“ – zdravím Tě, jestli to čteš).

A jít na výstavu jako návštěvník, bez organizování toho, že u mě někdo přespí, bez toho, abych se na pár hodin zasekla v kuchyni… Bylo super (jen mi by v polovině dne nemusel přestat fungovat kotník, že).

Nu a samozřejmě že ve chvíli, kdy všechno začalo vypadat tak nějak rozumně, normálně, přijatelně a mohla jsem si říct, že „bude dobře“ se něco posralo. Trochu je to moje bydlení, trochu je to něco kolem rodiny. Teda kolem toho torza, co mi z rodiny zbylo.

Takže mě chytá lehká nervozita. 

Nicméně – někdo mi neustále opakuje „to bude dobrý“. Tak snad jo.