Ledničková story aneb Pat a Mat zasahují

Tak se hlásím, zase. Šlachy rozhodně nebolí, ale bordelu, co se kolem mě děje, je docela dost. A tak nějak, maličko, zaměstnává mou mozkovou kapacitu, takže si na blog vzpomenu tak jednou do týdne, když stahuju něco, u čeho by se dalo usnout (teď to vyhrávají Myšlenky zločince, jsem ve třetí řadě). Ale to už na blog není chuť a ani síla.

Nicméně: v pondělí jsem seděla na nyxu, prohlížela inzeráty, až jsem objevila něco, u čeho mé srdce zaplesalo (nevíte, proč to píšu tak mysticky, když je z nadpisu jasné, co to asi tak mohlo být?). Jo, ledničku. Malou, dle prodávající funkční, čistou, za cenu, kterou si i přes krizi středně velkého rozsahu můžu dovolit.
Hned jsem jí (prodávající, ne ledničce) napsala, že beru. A hle, po několika neúspěšných lovech – povedlo se (ono totiž sehnat ledničku, která nebude mít rozměry skladu pro rotu vojáků, bude chladit (dokonce i mrazit, ale každé v tom správném místě) a bude za nějaký lidový peníz, není jednoduché).

Nastala otázka: jak ledničku dostat z bodu A – od majitelky – do bodu B – do mé předsíně.

Rogerovi jsem ani nepsala. Ne, neděje se mezi námi žádná katastrofa (alespoň o ní nevím – pořád doufám a věřím tomu, že na rozdíl od toho, že On mě kdysi postavil před hotovou věc, by mi Roger řekl, kdyby se mu něco nezdálo. Navíc si nejsem jistá, komu z toho druhého jebne jako prvnímu, oba máme svoje mouchy). Ale má dost práce – a nemůžu říct, že na tom nemám podíl. Z 66.6% řeší moje průsery. Zbytek má na svou práci a svoje problémy, takže mu ještě naložit „miláčku, potřebuju, abys všechno zahodil a vydal se se mnou pro ledničku“ by nebylo zrovna politicky výhodné rozhodnutí.

Tudíž to odnesl kamarád. Krycí jméno zatím neobdržel. Ano, v tomhle případě mi selhává fantazie, protože jedno, co by se mi nabízelo, už bylo použito a mohli byste v tom, přátelé, díky tomu mít docela slušnej bordel.

Že to bude veselý mi mohlo napovědět, že už po cestě pro ledničku jsme měli menší kolizi, maličko popostrčil auto před námi, ale krom jednoho škrábance na pátejch dveří jsme slečně před námi nic neprovedli (škody na „naší“ mazdě nebyly dohledatelné, nějak se mezi ostatními škrábanci nepovedlo identifikovat čerstvý).

Vzhledem k rozměrům ledničky mi bylo jasné, že jí hodíme na zadní sedadla a tradá, jede se domů.
Nějak jsem zapomenula ale zohlednit rozměry jeho mazdy – ne, není to kombík. Takže po tom, co jsme maličko připomínali opičku s děrovanou barevnou krabičkou (jak se to sakra jmenuje – taková ta rozkládací krabička, která má v sobě díry různých tvarů a děti se na tom vyblbnou, když se snaží narvat správnej patvar do správný díry (že by příprava na sexuální život?) – víte, co myslím, ne?), padlo rozhodnutí přidělat zahrádku a ledničku vézt na střeše.

Naštěstí nám ochotná prodávající půjčila stahovací popruh – kurt. Jinak bychom nebohou ledničku přidělali gumicukama a to bych pak fakt nechtěla vidět, jak by ta jízda dopadla. Upřímně jsem uvažovala, co to vzdá první – jestli při utahování zdeformujeme ledničku, nebo urveme kus střechy. Ale dobrý, přiděláno, lednice se nehnula ani o píď, jedeme.

Při cestě ke mně jsme byli středem pozornosti. Když nad tím uvažuju – málokdy už v dnešní době vidíte někoho vézt něco na střeše auta. Řidiči za námi si drželi odstup a myslím, že jsme se oba dali na modlení… Ale: dovezli jsme!

Jo jo, takhle krásně to vypadalo!

Takže mám ledničku. Sice malou, ale mám. Ono upřímně: budu v ní mít máslo, nějaké mazání na pečivo a pak chlast, led a čerstvý masky z LUSHe. Nevím, co z toho mi za poslední čtyři měsíce, kdy jsem byla bez ledničky, chybělo nejvíc. A teď se omlouvám – jsem tak rozjetá, že možná začnu pátrat i po mikrovlnce.