Změna

Co dělám, přátelé? Nu, momentálně jsem se protáhla  práci na židli, propnula jsem obě nohy (aby mi v jednom koleni pěkně ruplo) a říkám si, že bych se Vám měla taky ozvat.

Jako vždy mám samozřejmě skvělou výmluvu, proč jsem se odmlčela. Měním práci.

Ti z Vás, co jsou se mnou v nějakém stabilnějším kontaktu a ví o tom, co se stalo cca před rokem, tak jsem je seznámila i s tím, že z firmy, kde jsem, chci co nejdříve odejít. A z toho „co nejdříve“ se mi stalo „za rok“. Skoro přesně.

Pro Vás, co jste třeba jen moji čtenáři a vlastně se vůbec neznáme: krom milionu a jedné věci, která mě sere na téhle firmě (málo peněz, podivné vedení, zvláštní chování k zaměstnancům), se mi tu stalo i něco osobního, co mi hodně ublížilo a co bylo tím hlavním důvodem.

Byla jsem i v pokušení s tím tady prostě praštit – ale mám svoje závazky, které musím platit, takže jsem si prostě nedovolila být nezaměstnaná.

Nemůžu říct, že bych hledala nějak extra intenzivně – ono se toho v mém životě za poslední rok stihlo posrat až až a tak tohle nebyla hlavní priorita.

Jenže před přibližně dvěma měsíci se uvolnilo místo v mém milovaném LUSH. Poslala jsem životopis (tímto děkuji jednomu ze svých přátel – on ví za co). Pohovor, zkušební směna a výsledek? To místo mám.

Zmítá mnou teď docela melancholická nálada. Jistě, chci odsud pryč (a odejdu za každou cenu), ale na druhou stranu – jsou tu lidé, se kterými jsem se potkávala i několik let. Viděla je častěji než své partnery, svou rodinu. Pomohla jsem tu něco vybudovat, nastavit, zorganizovat. Svého času jsem pro tohle místo dýchla. Znám životy kluků na dílně. Mám aktuálně asi toho nejlepšího šéfa na světě (ačkoliv nad ním už to tak slavné není).
Cítím určitý závazek a jistou míru provinění, že odsud odcházím relativně narychlo. Protože vím, že nikomu nezvládnu předat všechno, co vím. Protože já jsem se to tu učila a nastavovala to tady rok.

Jistě, těším se na změnu (a nesmím zapomenout si o výplatě koupit zdravotní boty, protože jinak se svýma patama v LUSH zdechnu a  budu se plazit podél stolů a padat do balistiků). Těším se na to, že zase budu komunikovat s lidmi (ačkoliv vím, že mi to čas od času budu lézt na nervy). Ale budu dělat ve firmě, kterou mám ráda. Která je mi blízká. Která dává docela rozumné podmínky zaměstnancům. Budu prodávat něco, čemu věřím a s čím mám osobní zkušenost.

Těším se. Je mi smutno. Mám strach. Chce se mi brečet i řvát štěstím.

Jediné, čím jsem si jistá – je to jedno z nejlepších rozhodnutí toho roku.