Jsem z toho venku...

... a ani jsem se tu o tu radostnou novinu nepodělila. Takže (tramtadadá!) už nejsem zaměstnancem v Áčkách. Už jsem naplno a jen LUSH víla.

Ačkoliv by ze mě mělo spadnout spoustu starostí, ulevilo se mi jenom o trochu.
V poslední době mi začíná docházet, že moje náročnost na partnera, se kterým bych sdílela víc, než postel a občasné sledování filmů, jsou takové, že možná nakonec skončím sama.
Dost na tohle téma debatuju se svými přáteli (kupodivu jsou to spíše muži, že ano). A jeden z nich má pravdu, je rozdíl mezi tím, jestli budu sama nebo opuštěná.
"Sama" je v podstatě volba, kdy začnu milovat nejvíc sama sebe, vybuduju si absolutně svůj svět a budu soběstačná a občas do něj někoho pustím a "opuštěná" je v podstatě o dost zoufalejší verze.

Ano, teď mám kolem sebe víc lidí, na které bych se mohla spolehnout, než kdykoliv v předchozím životě - jenže jsou tu svá ale.
Jak jsem tu již psala a většina z Vás jistě i pochopila - já nejsem člověk, který by byl spokojený sám. Jsem staromódní v tom, že potřebuju vedle sebe toho muže, o kterého bych se mohla opřít a který bude ten "s kyjem u vchodu do jeskyně". Nechci být na všechno sama, ale očividně se to budu muset naučit ještě lépe, než doteď.
Slevovat ze svých nároků nehodlám (inteligentnější než já, stabilní povahy, protože vedle někoho stejně náladového jako já se ze mě stává odjištěná atomová hlavice, s láskou ke zvířatům (která mi bohužel eliminuje jednoho z mužů, kterého bych tuze ráda), aby po mně nechtěl děti (už se mi povedlo jednou nahlas vyslovit, proč je vlastně nechci - jediný, s kým si o tom chci ještě promluvit, než to zveřejním, je ten nejdůležitější člověk v mém životě), aby po mně nechtěl, abych vychovávala jeho děti, abychom měli podobný smysl pro humor, abych pro něj byla jediná, aby byl pořádnej chlap (viz ta jeskyně), no a neméně podstatné - abychom si rozuměli v sexu), takže holt nezbývá, než si osvojit základy práce s vrtačkou...

A jak se mi vlastně povedlo se dostat z Áček (abychom nebyli v tak depresivní rovině)?

Ono původně jsme měli dohodu, že mě pustí v půlce července (do kdy jsem tam docházela pravidelně), pak do konce července (to už jsem se tam objevovala o poznání méně), pak polovina srpna (kdy jsem tam byla jen tak 16 hodin týdně, ale k tomu naplno v LUSH), konec srpna... A když se měsíc přehoupl do září, tak už jsem viděla trochu rudě.
Přiznám se, že jsem s vedením měla nějakou domluvu ohledně omluvení absence - a tu jsem prostě nakonec nedodržela, protože nebylo jak.
A co se stalo? Po skoro dvou měsících slibů se v reportech ukázalo mých cca 100 hodin neomluvené absence. Řev - na Managera managera. Okamžitý příkaz, ať mě vyrazí. Ale: blahosklonně mi byla nabídnuta dohoda.
Tehdy se málem ozval další řev: ale můj a radostný!
Jsem volná!
Nemůžu teda říct, že by se to obešlo bez emocí - když jsem se s chlapama loučila, tak jsem to prostě obrečela. Tři roky jsem část z nich vídala, znala jejich životy...
Můj šéf - na kterého nedám dopustit - je asi po mém otci první chlap, se kterým jsem strávila nejvíce času. Chybí mi, Šedivec.

Ale život jde dál a LUSH se ukazuje jako prací snů. Jistě, občas je někdo, kdo vám trochu nadzvedne mandle, jenže: bez toho by to byla nuda.