Život v LUSH...

... je fajn.

Ono už se pomalu schyluje k tomu, že to bude moje jediná práce (jo, stále se ještě objevuju v Áčkách. Dneska jsem se shodla s Romantikem na tom, že je to prostě boj, který se nedá vyhrát. Snad už se ale konečně blíží do finálního stádia).

Jenže: je ten LUSH vlastně práce?

Jako jo, moje nohy by Vám řekly, že je to práce pěkně debilní. Ale moc jim nevěřte - byla jsem celej život zvyklá na to sezení a ze začátku to pro ně byl opravu šok. Teď už si docela zvykají a začínají protestovat až po spoustě směn v kuse (teď mi zrovna docela s hrůzou došlo, že mě čeká osm směn za sebou, protože příští víkend potřebuji volno kvůli mezinárodce v Příbrami, ale o tom někdy později).

Už jsem zažila "pomstu obchodu" - všechny nás kolektivně sejmuly zažívací problémy. Velice vtipné. Aktuálně máme nějaký moribundus s Ptáčetem (podle toho, že jedu s jednodenním zpožděním příznaků vůči mojí šéfové - můžeme hádat, kdo to od koho chytil). Pevně doufám, že jsem nenakazila výše zmiňovaného muže.

Nu a jak jsem říkala, že nebudu zmiňovat to, co mi povídají zákazníci.. Jsou věci, o které Vás prostě nemůžu ochudit.

Jak jsem nachcípaná, tak - pravda - nevypadám zrovna jako lvice salonů. Spíš jak trochu vyblitý lečo. A k tomu na ježka, že (jo jo, zase jsem si oholila hlavu, diví se tomu ještě někdo vůbec?). Zrovna jsem očuchávala mejdla (děláme to tam všechny, když prostě z toho bloku uříznete kus, tak nádherně a intenzivně voní) a tu ke mně přistoupil zákazník. Cizinec. Usmál se na mě, já se ho optala, čím mu mohu pomoci. Úsměv mi opětoval a položil mi otázku "Nevíte, kde je tady v okolí nějaký roztomilý gaybar?". Přiznávám, že v tu chvíli mi málem vypadlo mejdlo z ruky (budu to ale muset nastudovat, abych příště poskytla správný zákaznický servis.

A nebo dva mladíci, kteří byli značně konsternování z toho, že máme mejdlo nejlevněji za 125,-/100g.
"Co to je?"
"Mejdlo."
"A co to dělá?"
"Meje?" Aneb na blbou otázku blbá odpověď.

S jednou zákaznicí jsme zase dlouho dávaly dohromady, co to vlastně chce. Dostaly jsme se k tomu, že to by šampon se solí - a pak to bylo jasné. Vítězoslavně jsem jí předložila Big (tak se ten zázrak jmenuje), ona chvilku zkoumala etiketu a pak se na mě - s výrazem naprosté nevinnosti - podívala a pravila "Ale tenhle šampon vyrobil muž. Ten můj dělala žena." (I když mám dojem, že jsem to tu už psala, na každém výrobku je nálepka s informací, kdo ho vyrobil. A je tam i podobizna).
Marně jsem vysvětlovala, že tak trochu záleží na tom, kdo měl ten den zrovna směnu...

Inu, lidé jsou různí.
Ale stále platí to, že bych neměnila ani za nic, jsem ráda, že jsem tam, kde jsem.
Třeba se za mnou můžete někdy stavit, přátelé. Jen se mi nějak identifikujte.

Krásný večer a dobrou noc.