K výstavě v Příbrami

Přátelé, dlouho jsem se Vám zase neozvala.

Nicméně - dělo se toho prostě moc a něco z toho musí ještě vychladnout, něco z toho se sem na blog stejně nikdy nepodívá.
Co ale zveřejnit můžu a chci je moje rozhodnutí kolem výstav nožů.



Vy víte, že to pro mě bylo v poslední době čím dál tím složitější - ať už z důvodů zcela jasných, tak i z vnitřních pohnutek, které se stávaly stále intenzivnějšími.
Vyústilo to až v to, že jsem dva dny před výstavou v podstatě nespala, ačkoliv jsem byla schoulená v náruči svého Útočiště, který dělal co bylo v jeho silách, abych se alespoň trochu uklidnila.

Nicméně, teď na Příbrami se mi potvrdilo, co ve mně narůstalo už hodně, hodně dlouho.
Někdo mi ublížil. Někdo, kdo nemá s touhle komunitou lidí kolem nožů nic společného. Ale rozbil mě na kousky a ještě teď, po dvou letech, se stále dávám dohromady. Doufala jsem, věřila jsem tomu, že když některé z lidí od nožů požádám o pomoc, tak mi pomohou. Nechtěla jsem o nich vraždu.
Popravdě by mi bývalo stačilo pár dobře mířených facek.
Ti lepší řekli, že je to moc mrzí.
Ti horší slíbili, že mi pomohou a pak se na to vykašlali.
A pak je tu i pár těch, jenž se mi vysmálo. Vysmálo za něco, co nebyla moje vina. Za něco, co mě skoro zničilo.

Nenašla jsem v téhle komunitě podporu, ve kterou jsem doufala, kterou jsem čekala. Někdo mi řekl, že jsem se měla obrátit na svého partnera - jenže já jsem žádného neměla.

Teď - po roce, kdy jsem odešla z Áček a tahle osoba, která mi ublížila, byla jednou z příčin, se v mém životě tenhle grázl objevil zase. A vím, že žádat o pomoc nemá smysl.
Ano, Útočiště by mi chtěl pomoci, ale on je jediný, kterému to nedovolím, protože by riskoval až příliš.

Na Příbrami jsem byla v sále mužů. Těch, co řvou o ochranně rodiny, žen etc.
Ráda bych se mezi nimi cítila v bezpečí. Ale nikdo z nich mě nemá tendenci chránit, pečovat o mě. Možná proto, že se otevřeně stavím k otázce sexu, možná proto, že mají pocit, že to nepotřebuju.
Ale opak je pravdou.
Toužila jsem po tom. Po Vaší ochraně, po Vašem zájmu.

Aktuálně mám pocit akorát toho, že jsem v téhle komunitě navíc. Už mě to nebaví - nebaví mě se doprošovat o zakázky, které mám uhrazené (ať už odpracované, nebo materiálem). Nebaví mě Vám pořád naznačovat, že bych byla ráda, abyste na mě brali ohledy.

S organizací výstavy v Praze ráda pomůžu, možná se stavím na okamžik pozdravit ty, které nemám šanci jinak vidět - ale nebudu tam nadšeně křepčit celý den. Nemám na to.

Možná se vrátím, až mě přejde ta pachuť, kterou z toho všeho mám.