Stále žiju

 Roky jsem nepsala. 

Skoro jsem v pokušení to nechat na "po sedmi letech" - aktuální plán, který mám, když buším do klávesnice, je naplánovat příspěvek a zkusit si prvně, jestli budu vůbec schopna zase psát, takže příspěvky začnou vycházet s měsíčním zpožděním. Pokud by tohle byl jenom jednorázový výkřik, tak to "stihnu zastavit", než dělat teaser na něco, co nepřijde. 

Co se dělo? 

Minule jsem naznačila, že "nebyly optimální podmínky". 

Tak abych to uvedla na pravou míru: 
v té době jsem ukončila vztah s člověkem, kdy jsem hrála "druhé housle" a ačkoliv jsem poslouchala, že nejsem jenom milenka, tak jsem jí byla. Sice jsem dva roky poslouchala i "miluju Tě", ale zároveň "pokud bych si musel s pistolí u hlavy vybrat, tak volím ji". Říkejme mu třeba David. 
A já? Já jsem prostě zůstávala. Ze strachu, že zase budu na všechno sama (ačkoliv jsem reálně byla i tak). Z pocitu "víc si stejně nezasloužím". A taky tam bylo přesvědčení, že když toho "vydržím dost", tak snad pak dostanu vytouženou odměnu v tom, že si nakonec vybere mě. I to tak chvíli vypadalo. Ale jenom chvilku.
A David moc nechtěl, abych o něm někde mluvila a nebo nedej Bůh přímo psala. 

Když byl tenhle vztah v troskách a koncích, potkala jsem někoho jiného. Pro něj jsem byla ta první. Jediná. Alespoň jsem to tak v tu chvíli vnímala. 
Tenhle člověk tu bude figurovat jako Etienne (kdyby Vás zajímal původ - vždycky jsem milovala postavu Johanky z Arku a hádejte, jak se jměnoval La Hire). 
Na začátku jsem mu ublížila, intenzivně. Ale v následujících pěti letech jsem mu to, myslím, splatila milionkrát. 
Dostala jsem se tak daleko (nebo hluboko?) že vkročit pod přijíždějící tramvaj mi přišlo vlastně jako skvělý řešení celý situace.
Zároveň si tenhle člověk pečlivě střeží soukromí a něčím, co bych teď zpětně označila za jemný (ale setrvalý) nátlak se mu povedlo, abych nepsala ani o něm. 
Upřímně - a říkám to rovnou na začátku, než někdy budu to, co bylo, rozepisovat víc - nejsem u Etienna určit, jestli to, jak se ke mně choval, bylo v rámci jeho specifické povahy a nastavení, lhostejnost a nebo.... Nemůžu říct úmysl, protože stále nejsem přesvědčena, že šlo o vědomou volbu mi ubližovat, ale asi to nejlíp napasujeme do kolonky "sobeckost". 

Užila jsem si s ním i PPP - abych byla dost a "zasloužila jsem si" se k němu nastěhovat, cvičila jsem osmkrát týdně (ano, některé dny dvakrát), vážila jsem si všechno na gramy a do příjmu jsem si započítávala i tablety s rybím tukem. Ano, byly i chvíle, kdy jsem zvracela. A ano, do dneška mám pošramocený sebeobraz. 

Upřímně? Nevím, jak moc se chci hrabat v minulosti. Zároveň vím, že chci a že bych měla, protože to potřebuju. A možná to někdy bude číst někdo, komu ty řádky pomůžou. Srovnat si myšlenky. Nastavit hranice. Utéct včas?