Kecy v kleci

Asi to tu budu muset rozdělit na několik "sérií", protože jinak se obávám, že se v tom, moji drazí, docela ztratíte. 

Úklid?

 Procházím svoje staré příspěvky - částečně mě sere, jak jsem za tu dobu zrezivěla, co se psaní týče, částečně se směju některým svým názorům. 

Buď jak buď si říkám, že bych mohla/měla provést nějaký úklid. 

Stále žiju

 Roky jsem nepsala. 

Skoro jsem v pokušení to nechat na "po sedmi letech" - aktuální plán, který mám, když buším do klávesnice, je naplánovat příspěvek a zkusit si prvně, jestli budu vůbec schopna zase psát, takže příspěvky začnou vycházet s měsíčním zpožděním. Pokud by tohle byl jenom jednorázový výkřik, tak to "stihnu zastavit", než dělat teaser na něco, co nepřijde. 

Žiju

Kupodivu.

Isch se zbláznila...

... a začala cvičit.

Co mě k tomu vedlo?

Proč jsem nepsala?

Protože toho teď prostě bylo hodně.
Dělo se něco, co jsem vlastně ani sama chvílema nechápala.
A jelikož už konečně povolila stavidla, můžu to sem vypsat. Berte to jako otevřený dopis adresovaný jednomu člověku.

Až ta druhá

Díky nedávným zážitkům jsem tak nějak byla donucena se zamyslet nad tím, jak vedu svůj partnerský život.

Jsem vychovaná pánskými časopiy. Nikdy jsem nechápala, proč ti chlapi tak hudrují, co se jim nelíbí. Proč to ty ženské tak komplikují, dělají všelijaké tanečky, když je jasné, že on jí chce a ona jeho? Zdálo se mi to jako zbytečné týrání obou stran, případně přímý sadismus ze strany ženy.

Chtěla jsem a rozhodla jsem se být jiná. Nekomplikovat to - ani sobě, ani těm chlapům.