Vlastní krev

Dneska, přátelé, zase nebudu nějaká vychechtaná  a nebude to veselé a lehké čtení. Ale slibuju, že se do něčeho veselého pustím hned, jak to půjde. 

Víte, že mám dost společného se svým otcem. Je to pro mě ta nejdůležitější složka v mém životě.

Jo, pro chlapy, jenž se v něm objevují to není zrovna super a milá vyhlídka, ale tak to je. Můj otec je člověk, který může za polovinu mého genetického materiálu. A v chování, vnímání, mě ovlivnil mnohem více.
A nebudu lhát - srovnávám s ním muže, kteří přijdou.

Můj táta byl třeba u toho, když jsem přicházela na svět. Všude se mluví o tom, co to znamená pro toho chlapa, co to znamená pro matku.Ale popravdě: pro mě to znamená mnohem víc. Protože se mnou prostě je od začátku. A chtěl tam být. Tuším, že rozhodně není z těch, jenž by měli představu o tom, že porod je nějaká extra estetická záležitost. Ale byl tam.

Takže je pro mě nemyslitelné, když se mě nějaký muž snaží postavit do roviny - buď on, nebo já.
Tohle je vždycky jasné. Jedinkrát jsem byla na vážkách. 

Abych neuvedla mužskou část populace na špatnou myšlenku: já nehledám chlapa, který bude stejný. Popravdě potřebuji spoustu jiných vlastností, včetně trochu jiné povahy, ale: můj táta se v mnoha ohledech chová jako chlap s velkým Ch (v podstatě ve všech, když nad tím tak uvažuju).
A já vedle sebe chci Chlapa. 

Proč jsem vůbec tohle chtěla napsat? 

Tenhle víkend jsem byla trochu vyvedena z míry ohledně jednoho člověka, který mi byl neskutečně blízký. Pokud by jen z desetiny byla pravda to, co jsem se dozvěděla (a to, bohužel, je) - o toho člověka přicházím. Byla jsem ochotna pro dotyčného udělat spoustu věcí. Protože jsem ho měla ráda a pomalu jsem si ho začínala pouštět hodně blízko:
Nicméně vidím, že není ten, za kterého jsem ho měla. 

A opět se mi potvrzuje, že jediné, za co má cenu bojovat je vlastní krev.