Bahno

Sakra lidi, to Vám sem mám furt něco psát? Dobře, jo, vím, já to vlastně sama chci.

Kdysi dávno, předávno, jsem byla s jedním... No, nazvěme to mužem.
A ačkoliv Prahu považoval za svět a nachlazení minimálně za rakovinu plic (byl tak trošku hypochondřík, pro kterého byl největším výletem v životě Český ráj), vyrazili jsme se spolu projít na Hostivařskou přehradu.
Já, on a moje hyperaktivní neštěstí.

Jestli tušíte zradu, máte lepší intuici, než jsem tehdy měla já.
V téhle době temna byla totiž přehrada zrovna vypuštěná, takže jsme nepozorovali krásnou hladinu, ale docela hnusný bahno a náklaďáky. Vzali jsme to kolem dokola (a já si děkovala, že jsem nedostala koňskej nápad si vzít podpatky). Pes vesele pobíhala, on vesele povídal nějaké blbosti a já si užívala čerstvého vzduchu.
Po panelech jsme přešli na druhý břeh (abych se vyloupli uprostřed nuda pláže, dlouho jsem si tak pečlivě nekoukala pod nohy. I Kora poslušně ťapala kousek od nohy, asi se bála, že by jí mohli zabavit kožíšek).
A podél plotu jsme došli k brance.
Ano, nebyla sezona (jak by taky mohla být, když voda nebyla, že).
Hádejte, v jakém stavu byla branka?

Ano. Zamčená.

Docela jsem se děsila přestavy, že se vracíme k cestě z panelů a zase to po břehu bereme k místu, odkud jsme vyrazili.

Inu, dostali jsme nápad. Spásný (alepsoň pro pár chvil). Že to prostě přejdeme na druhou stranu.
Přehrada je přece vypuštěná nějakou dobu, takže to bude vyschlé, ten potůček uprostřed jen ladně přeskočíme...
Na začátku jsem musela vzít Koru do náruče - přeci jen její výraz absolutního zoufalství z kamenného břehu mě nenechal jí trpět.
Pak jsem Koroslavnu postavila na "dno" a ze psa se mi stala raketová střela. Tlapky dosti dobře zabíraly na tvrdším podloží, plocha obrovská - a kupodivu tahle střela nabrala dobrý směr. Když jí to začlo podkluzovat, mohla jsem tušit, že to bude klouzat i mně.
Jistý problém jsem si začla (ale jen tak zlehka) připouštět, když se mi sandále nořily do bahna.
Když jsme v tom krásném slizoblátě byli po kotníky, tak - mít trochu rozumu - bych to bývala otočila. Kdepak. A ani když jsem měla bláto do půli lýtek, po kolena...
V okamžiku, kdy jsem zapadávala do půli stehen, jsem zula boty, podložila ručky a jala se to vzít po čtyřech. Kupodivu to fungovalo.
Má tehdejší drahá polovička se držela vepředu a kolem nás kroužil Ušoplesk. Napůl šílený radostí, napůl děsem z toho, že tam zapadneme a utopíme se. Teda spíš já - kdo by jí pak lovil v ledničce?
Ušpoleskovi se taky při jedné obzvláště povedené zatáčce povedlo zakydat dotyčnému brýle bahnem.
Přiblížili jsme se na hranici "potůčku". Záhadně jsem byla v první linii já.
"Zkus, jak je to hluboký!" Ano, byl to gentleman do morku kostí. Co na tom, že by mi to měl jako chrabrý a udatný zkoušet on?
Inu položila jsem se na "ten kus o něco stabilnějšího bahna, který pro potřeby tohoto kusu článku nazvěme břeh" a jala se spouštět jednu nohu. Voda. Bahno, bahno, bahno... SERU NA TO!
"Necejtím dno."
"Zkusila jsi to pořádně?"
Kdyby pohledy zabíjely, už by se mrtev nořil do hlubin.
Oznámila jsem mu, že to otáčím.
Bylo mi srdečně jedno, že jsem celá od bahna a koukají na nás desítky lidí z druhého břehu.
Když jsem se po čtyřech doplazila do míst, kde bylo podloží natolik stabilní, že se tam dalo postavit, zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché. Polovina svalů vyhlásila stávku - brodění bahnem jim dalo pořádně zabrat.
Budu asi zlá, když se přiznám, že mi v tu chvíli bylo zcela jedno, co dělá on. Kupodivu (bohužel?) se nerozhodl, že to zkusí vzít přes potok, ale následoval mě.

U několika budov, které v časech napuštěné přehrady asi slouží jako zázemí koupaliště jsem zahládla auto. Šla jsem vyjednávat s jeho řidičem o tom, jestli NÁHODOU  nemá klíče od branky. A taky, jestli by nám neřekl, kde se můžeme trochu opláchnout.
Vypadali jsme sněhuláci - s tím drobným rozdílem, že sněhulák se nedělá z bahna.
Pán nás nechal se umýt v nějaké strouze - první se myla Kora, pak on a já. Jeho mužsky pečující věta "najdi nějakej kýbl, nebo ze sebe ty sračky neomeju" mne v tu chvíli opravdu dojímala.

Když jsme konstatovali, že lepší už to nebude - vydali jsme se za doprovodu domorodce k brance.
Koukám - vedle cesty jsou sprchy.

"Mohla bych se Vás zeptat? Ty sprchy tady, ty jsou funkční?"
"Jo, jasně..."

Kdyby mi ten chlap tak ochotně nepomohl, umlátila bych ho batohem. My jsme se tam půl hodiny snažili nějak spacifikovat pod čůrkem vody l/patnáct sekund, abychom zjistili, že padesát metrů od nás je sprcha? Funkční?

Zaběhla jsem do ní a pánové ani nevěděli jak. Všechno oblečení jsem ze sebe shodila a máchala pod proudem vody - sebe taky tak. On se ke mně po nějaké době přidal.
Ten detail, že měl celou dobu věci v kapsách a tím pádem přizabil telefon, zabil foťáka a služební průkaz (aaano, přátelé, je to orgán a tím se asi všechno vysvětluje!) je pro mě popravdě do dneška určitým zadostiučiněním.

Přišel nás pak vyhodit provozovatel hospody, která byla za brankou - ano, i on měl klíč. Dosti nabručeně nám oznámil, že sprcha je pro místní volejbalisty a jinak je placená. Pustila jsem se do vyjednávání - a svůj doprovod pak donutila koupit nám dvě kofoly a nechat za ně dohromady stovku - s tím, že jsme tím zaplatili i ty sprchy. Těch keců okolo...

Nejzábavnější část přišla ale po tom, co jsem odvezla Koru domů (znova jí vykoupala, dala prát prádlo a vykoupala sebe) a vrátila se k němu.
On mezitím stihl zavolat svému známému a už umíral na mor, do toho měl úplavici a několik dalších nemocí.
"Víš, kolik je v tom bahně zárodků nemocí? Mohli jsme tam umřít... Bože, vždyť my jsme se tam málem utopili!"
Jasně, nějaké riziko tam bylo, ale já si tak nějak říkala, že ve chvíli, kdy to bude opravdu vážné, sundám ze zad batoh, vyndám z něj telefon (no ano, já ho měla v suchu) a zavolám záchranáře. Alespoň by si dali nějaké to veselé cvičení.
Ovšem jeho nálada "umřeme na mor!" trvala ještě několik dalších dní.

A pak: může se mi někdo divit, že jsem se s ním rozešla?