Já vím, já vím.
Nějak nepíšu. Ale věci, které ve mně momentálně bublají nemůžou ani sem. Ano, jsou o Něm. On mi teď hlavou lítá zleva doprava, zpátky, pak si dáme ještě salto na každým uchu a pro velkej úspěch opakujeme.
A blíží se Příbram (mezinárodní výstava nožů, Městský dům kultury Příbram, sobota, neděle... Sakra máte google, ne? Budu ráda, když přijedete).
Jenže stav, který zde panuje se nemůže nechat dál, jak je. A holt povinně ke strojům.
A o čem dnes? O očních linkách (pánové nechť klidně obrací oči v sloup).
Nevím, jestli jste si toho všimli (jestli jste měli tu šanci), ale docela ráda a často nosím oční linky jako na úvodní fotografii.
Ta část populace, která se nelíčí, teď nechápe. Ta druhá se potutelně usmívá.
Ono to totiž bohužel není jen tak.
Cesta k těmhle "vlaštovčím ocáskům" je poněkud dlouhá a mohla bych i říci, že dost trnitá. Protože - oči mám dvě (fakt, nekecám). To znamená, že i ty linky se musí udělat dvě. A provést něco, co bude dvakrát vypadat alespoň trochu totožně při rozdílných podmínkách je někdy maličko... Složité.
Neb jak je Vám jistě známo, člověk je šišatej (já teda superspeciálně).
Většinou to vypadá následovně.
Vezmete oční linky (vůbec výběr konzistence je věda, ale to je na jinej článek). Pokud máte štěstí, nedopadne jako já dneska ráno a nezjistíte, že Vám právě nejoblíbenější (a jediný použitelný) oční linky došly.
Uděláte první linku, podél řas - někdy se Vám jí povede precizně rovnou vytáhnout i do onoho přesahu s nějakým použitelným sklonem a jemným zužováním se. Pak si můžete být naprosto jisti, že na druhém oku to nezopakujete. Jinak několika tahy vytvoříte ocásek. Po letech praxe se už nějak necrcáte s tím, v jakém je sklonu. Prostě v nějakém.
A teď přichází akce druhé oko.
Chcete udělat linku stejně širokou (i s vědomím toho, že jste šišatý, takže stejně ta snaha přijde tak trochu vniveč). Povede se Vám začít někde jinde. Ujede Vám ruka.
No co, dotáhnete to nakonec. Po sedmém až patnáctém odmazání zahnutého konce uznáte, že je to prostě dobrý a v rámci možností stejně "zvedlý" (tzn. že ty obloučky prostě vypadají stejně). A pak si řeknete, že jak Vám na začátku ta ruka ujela, tak se nic neděje, že trochu rozšíříte i tu první linku.
Ujede Vám to ještě víc.
OK, dorovnáte zase druhé oko.
Dost často se takhle z "jemné decentní linky" stane "rockové černé víčko". Někdy taky "panda maskování".
Po čtvrt hodině to buď vzdáte a odejdete ven právě s "pandou", nebo to celé sundáte, zjistíte, že Vám ujel autobus do práce a musíte si sakra máknout, aby jste to zvládli včas.
Já už po zkušenostech jedu na "první dobrou".
Nebudu Vám nic nalhávat, dělám to kvůli sobě (vidím se tak čtyřikrát za den v práci na hajzlíku v zrcadlu) a nebo kvůli chlapům (ok, ti mě vidí trochu víc, ale dost často je nad jejich rozlišovací schopnosti určit, co a jak na sobě mám namalovaného).
Jen abyste pochopili, proč i někdy "jenom se trochu namaluju a razím" může taky znamenat půl hodiny. Oční linka je totiž rodu ženského a díky tomu je to pěkná sviňka.
Žádné komentáře:
Okomentovat