Farmářské trhy zvěstují můj krach

Takže o čem všem jsem to slíbila psát?

Jo, vím, o farmářských trzích, mimo jiné.

Někteří z Vás vědí – zase jsem se stěhovala. Z důvodů, které jsem pár lidem řekla, jsem ve svém „vysněném“ bytě nemohla vydržet. Nemohla jsem tam spát, necítila jsem se dobře. Takže když mi Liška říkala, že pouští svůj byt, chvilku jsem uvažovala, jestli je to správný nápad – ale pak jsem si dala další noc, kdy jsem psala asi dvě hodiny a chvíle, kdy jsem bděla, jsem se úspěšně rakvila alkoholem – a bylo rozhodnuto.

Stěhování bylo tentokrát hodně v pohodě. Jen tři lidi narvaný vepředu v transitu se psem a kočkou v přepravce, která ječela asi o hlasitosti stodvacet decibelů – to byl pohled, který bavil kolemjdoucí.

Do teď mám ještě jednu nevybalenou krabici a nějaké věci pod postelí – ale bude to chtít konečně namontovat poličky (které jsem si kupovala před třema rokama a ještě na zdi nebyli, aby bylo jasno) a možná koupit ještě jednu skříň (zdravím do IKEA, nechcete mi poslat Expedit 4x4? Když budu mít ty narozeniny?).

Nicméně: bydlím kousek od Tržnice. A v té jsou farmářské trhy. Ne jednou za týden, ale denně. A to je peklo – absolutní peklo!

Je o mě všeobecně známo, že ráda žeru (ještě aby nebylo, když se na mě někdo podívá…). Miluju čerstvé ovoce, miluju sýry, maso, dobré mléko… Prostě všechno dobré.
A esencí pekla pro mě je, že když vlezu do haly, tak: hned vpravo je jeden stánek se sýry (kde kupuju kozí do své milované omáčky k nokům), naproti vchodu ženská s mlíkem a máslem a vlevo, uprostřed, je to nejhorší, co mě mohlo potkat.

Je tam chlápek – a buď má dobře zvolenou marketingovou strategii, nebo je opravdu z Francie. A já ten stánek miluju. Má tam úžasné sýry. V poslední době jsem si začala ujíždět na těch s vysokým obsahem tuku (no jo, vím, vím, neměla bych) typu brie… A nebo k tomu nějaký výraznější, kozí a k němu fíkovou marmeládu, kterou jsem si u něj koupila…

Dobře, polykám slinu a vracím se k původní myšlence. Je to peklo.
Protože co si budeme povídat. Jeho sýr není za deset korun jako eidam v akci. Spíš je tím ještě jedna nula.
A můj plat je stále stejný (nebo ne, není, v poslední době mám historicky nejmenší odměny vůbec- a kupodivu mě to netěší). A k tomu se mi ještě vlečou problémy s Husistkou…

Takže v sobotu ráno vstanu (čti: jsem probuzena psem, který po mně nedočkavě skáče, protože už MUSÍ jít ven), hodím na sebe něco s tím, že si skočím jenom pro mléko a třeba nějakou zeleninu na bramboračku.

Dojdu k hale, uvážu tam Koru (ta se tam dost často zvládne nasnídat, je to zdatný somrák) a stylem „nevidím, neslyším“ mířím k mlékařce, zastavím se jenom pro nějakou mrkev, brambory atd… A pak se snažím projít kolem Frantíka. Jo, snažím, snažím, ale je to houby platný. Prostě alespoň jedním očkem nahlédnu, co že to tam má. V tu chvíli mě už oslovuje ta skvělá slečna, co tam dělá „A co to bude dneska, nebo víte co? Tenhle ochutnejte, je akorát…“. Jsem v pasti. Není úniku. Musím ochutnat. A ve chvíli, kdy ochutnám, musím aky koupit (jinak to nejde, protože se mi ten kousek prostě jen rozplyne na jazyku).

Jasně, řešením by bylo, kdybych chodila druhou stranou, jenže tady je ještě ten stánek s jablky, kde se marně snažím ulovit jednu odrůdu.

A nebo bych taky mohla chodit nakupovat do marketu… Jenže – mlíko z trhu chutná už docela jako mlíko a… A vůbec, nekouřím, jenom trochu chlastám, tak si přece můžu ten kousek sejra dopřát, ne?