HNY HNY

Kdybyste to, náhodou, přátelé, nechápali – Happy New Year.

Jako každej rok se blíží večer bujarého veselí a petard a podobnejch blbostí. A mě, jako každej rok, chytá taková mírná deprese a nasranost. I když – letos je to asi ještě o něco horší, než obvykle (tenhle text píšu v práci, takže se možná nějaký věci změnily, ale…).

Za chvilku vypadnu, pojedu na ex ex byt – do toho mýho super spolubydlení, předat majitelce byt. Na jednu stranu se těším, všechno to bude za mnou. Je to obrovský ponaučení, už nikdy, nikdy nepůjdu do takovýhodle až komunitního bydlení. Nikdy. To, že mi někteří drahouškové dlužej prachy, který budu muset dodat ze svýho a to ještě nemám vyúčtování za elektriku… No, nevadí. Prostě to tak je, bylo a bude. Poučená jsem.

Pojedu domů za Korou, Leou… A jo, ahoj tati, mám ještě jednu kočku. Teda kocourka. Prostě kočky by měly bejt dvě, tak jsou dvě. Ten rozdíl v tom to krmit zase není takovej a Lea bude mít společnost, která si s ní bude hrát po kočičím, protože psí hry jí nějak nejdou.
Ani nevím, jestli mám napsat, že to, že se mi rozrostl zvěřinec, je pozitivum. Přiznám se, že nevím, nakolik je rozšíření domácnosti o dvě kočky akcí „vezmu si tu chrochtající kočku, kterou nikdo nechce a pořídím si k ní teda ještě kotě, aby měla kočkospolečnost“ a nakolik je to zaplňováním hluchého místa v životě.

Před rokem jsem slavila s Lištičkou a Bráškou.
Jen z tý vzpomínky se mi chce brečet.
Bylo to fajn, dokonalý, psala jsem si k tomu s Romantikem a byla v podstatě spokojená ženská.
Liška má svou drahou polovičku, mají svůj vesmír (tak to taky má bejt) a já do něj už moc nepatřím.
S Bráškou… V podstatě nekomunikujeme. Nebo ne v podstatě – my nekomunikujeme. A už to ani není Bráška.

A Romantik… Nedávno jsem ho viděla. Je to pořád on a já mám pořád v hlavě jeho tělo, které bylo úžasné a dokonalé, jeho pohyby, jeho hlas a to, jak mě schovával v náruči.

Bydlím v bytě, který se mi líbil od první chvíle, kdy jsem ho viděla (mimochodem, nemáte někdo pračku a ledničku navíc? Vypadá to, že je budu za chvíli dost akutně potřebovat).

Dozvěděla jsem se o sobě, že si o mě pár lidí myslí, že jsem kurva. Což by mi nevadilo, kdyby dotyční jedinci nedělali kamarády, nebo si nehráli na velké drsňáky, že oni přece řeknou každému pravdu do očí, ale skutek…

Sblížila jsem se s jedním člověkem, víc, než bych kdykoliv byla s to říct. A kdyby už jen ta myšlenka sama o sobě nebyla absurdní, tak řeknu, že jsem do něj svým způsobem šíleně zamilovaná.

ON postoupila do další životní kapitoly, která se mnou nemá nic společného. A i když se mi o něm nedávno zdálo – snažím se sama sobě vsugerovat, že už je to pryč. I pocitově. Malým posunem budiž to, že si nejsem už tak jistá, že mi voní. Stále lepší, než každou výstavu umírat šílenstvím a bolestí, kdykoliv kolem mě prošel a já ucítila jeho vůni.

Potkala jsem pár zajímavých lidí. Někteří z nich z mého života už zase zmizeli, jiní tam jsou pořád. A mám je za tu dobu nesmírně ráda.

Pocit, když mě se mě Markýz de Sade mezilidské komunikace snažil utěšovat. Stejně jako pocit, když mi jeden až odporně optimistickej člověk řekl, co se mu někdy honí hlavou. A to mrazení v zádech, které z toho mám do teď. 

Nechala jsem se testovat na HIV. Negativní (což je ve své podstatě ohromně pozitivní).

Zjistila jsem, že ve chvíli, kdy mi přijde, že jsem na něčem skoro až závislá (léky, alkohol) jsem s to tuhle věc ze dne na den vyřadit ze svého života. Nadobro, na chvíli – podle toho, jak je to nutné.

Uvědomila jsem si, znovu, jak moc důležitý je pro mě můj otec.

Byla jsem vyřazena z organizačního týmu Masečína. A i když jsem už zaznamenala tendence o to, abych s tím zase začala počítat… Víte, přátelé, já si tu akci taky konečně jednou ráda užiju jako platící návštěvník. Bez starostí, nervů, přemýšlení, zařizování. Jen se v pátek zvednu, vezmu psa a stan a vyrazím.

Zažila jsem nejhorší kocovinu svýho života, kdy jsem první den reagovala s obrovským zpožděním a druhý mi ještě bylo pekelně zle.

Bylo toho dost, bylo to dobré i špatné. Ale všechno mi něco dalo.

Přátelé, čtenáři moji, přeji Vám – i sobě – aby ten další rok měl v sobě víc věcí v kolonce „dobré“, než těch, které Vám přidělají starosti.