Jeden můj kamarád - u kterého si stále nejsem jista, jakou přezdívku bych mu měla udělit, jelikož ta, co mě napadá jako první, je poněkud moc adresná a ta druhá - Poník - zní zase trochu perverzně - mě navedl na to, abych o těch svých eskapádách s muži, co jsem zažila, napsala trochu víc.
Aby bylo jasno, nemyslím si, že bych toho o chlapech psala málo.
Co si budeme nalhávat - v hlavě mám jenom pár majáků (průsery a jak z nich ven, kosmetika, nože, bodymody...) a chlapi, potažmo sex, v nich zabírají nemalou část objemu. Zkušeností je pravda dost - jak těch dobrých, tak i těch špatných. A proč o nich s tím pro mě možná už poněkud typickým sarkasmem a ironií nenapsat? Vzít to trochu víc v kontextu, aby to případně mohli Ti ze čtenářů, co mají nějakou psychologickou průpravu, třeba rozklíčovat. A třeba mi jednoho dne přijde od někoho mail, kdy mi jasně popíše, proč se občas chovám, jak se chovám, já se pochopím... A pak na mě spadne alespoň meteorit. Nebo mi z toho z toho cvakne, že, to se taky může stát.
Vůbec, když už jsme u těch chlapů, opět se mi povedlo něco kouzelného.
Jdu po Palladiu, v hlavě mám to, jak co nejrychleji dodělat uzávěrku, přespat doorcounter, všechno zkontrolovat a vypadnout za psem, když tu spatřím, jak na zahrádce kavárny (zní to takhle divně, ale jak jinak byste chtěli popsat ty stolečky, co se pyšně ční do chodeb Palladia?) sedí chlap. A usmívá se na mě od ucha k uchu.
Je mi povědomej.
Směje se jasně na mě.
Tím pádem kvůli tomu, že mě vidí.
Něco jsme spolu museli mít.
Vždyť ten xicht znám.
No tak, holka, mysli.
Co jsi si s ním měla?
Je fešák.
A dost.
Hmm.
Takže asi něco proběhlo, on Tě vidí, vzpomenul si a proto se směje jak měsíček na hnoji.
No co, pozdrav.
Zařvu tedy rozverně "čau" a pokračuju v běhu.
Aby mi po dvou krocích decentně zatuhla krev v žilách, protože mi došlo, kdo to je.
Ano, vídala jsem ho. A ne málo.
Odhadem jsem toho chlapa viděla v životě tak padesátkrát, což sakra není málo.
Je to vlastně jednen z nejvyšších počtů setkání s nějakým mužem.
Udělala jsem dva kroky zpátky a nasadila co nejpokornější výraz a napřáhla k muži ruku.
"Já se omlouvám, dobrý den, jak se máte?"
Ano, ten chlap mě znal.
A byl rád, že mě vidí. Protože byl rád, že žiju, když jsem se mu před lety z ničeho nic přestala ozývat.
Jo, modří vědí.
Byl to můj ex.
Ex-psycholog.
Žádné komentáře:
Okomentovat