Jak jste si všimli, přátelé moji, jsem tvor náladový. A na tom, jakou mám zrovna náladu se podílí xy faktorů.
Jeden z nich je třeba alkohol. Vím, že když jsem v noci sama doma, neměla bych pít. A přesto to dělám.
A proč bych neměla? Začínám se pak hrabat ve vzpomínkách, v tom, co mě trápí, co mě žere... Často se mi stane, že tak přijdu na podstatu nějakého problému, takže to nedělám pro nic za nic.
Jsou to často večery, noci, kdy sama sebe vydeptám natolik, že jdu lovit svoje "maso".
Už jsme si přeci vysvětlovali, co tím myslím, ne?
Jsou to večery, kdy sedím u notebooku, koukám na staré věci, mučím se vzpomínkami a představami. Moje minulost je moje součást. A i když bych někdy byla ráda a přála si to - zapomenout a jít dál, neohlížet se zpět - moje minulost je jedna z věcí, která mne udělala člověkem, jakým jsem dnes.
Jsem dobrý člověk? Jsem žena, která si zasluhuje tu být? Jsem taková, která by si zasluhovala lásku? Pořád mi vrtá hlavou myšlenka na to, jestli nejsem moc náročná. Ráda bych řekla: raději budu sama, než abych byla s někým jen proto, abych neusínala v prázdné posteli?
Mám dost síly na to neustále bojovat s předsudky, s tím, že většina mých kamarádek má stálého partnera? S tím "podívej se na sebe a pak se nediv, že jsi sama"?
Copak to, že žiju podle sebe znamená, že jsem méněcenná?
Podle čeho vlastně v současnosti posuzujeme kvalitu člověka?
Podle toho, jakých dosáhl úspěchů v práci?
Podle toho, jak bydlí?
Podle toho, koho má po svém boku?
Podle toho, jak je společensky uznávaný?
Možná mě nebaví žít ve společnosti, která posuzuje lidi podle tohoto. Možná by mě bavilo spíš hodnotit podle jeho morálních zásad, podle toho, jak se chová k ostatním, jak se chová ke zvířatům, jaká je osobnost.
Ale to se bohužel nenosí.
Právě teď mi strašně chybí Romantik. Chybí mi jeho náruč a pocit bezpečí. A když nemám Romantika, vzpomenu si i na Něj - ačkoliv vím, že je to navždy ztraceno.
Žádné komentáře:
Okomentovat