Autority

Moje depresivní  nálada se mě tentokráte docela drží. Většinou nějak pomůže, když se vyspím, ale tentokráte se to nějak neděje.

Pokud se pokouším psát něco odlehčeného, co by mi odvedlo myšlenky od toho temna a bahna, ve kterém se potápí, vylézá mi z toho cosi upoceného a k nečtení.

A kdo ví, co vlastně bude na následujících řádcích...

Přiznávám, tohle píšu v práci a na chvilku potřebuju vypnout, něco jsem tu už vykutila. Ale dneska je takový ten den, kdy je lepší si v té práci prostě sednout a dát si nohy na stůl, protože je vlastně od rána jasné, že cokoliv uděláte, tak bude špatně.

Kupodivu, záhadně, se mi dnes poprvé po dlouhé době povedlo udržet svou držkatou tlamu zavřenou. Do dveří hned po ránu (ještě před kafem, chápete, takže ve stavu těžké hibernace) mi do kanclu vlezl šéf mého šéfa. Jo, vím, já bych toho člověka asi měla trochu respektovat a ctít ho, ale…

Jak jste na tom vlastně Vy, přátelé? Zvládáte respektovat autority? Umělé autority? Protože on bohužel nic jiného není.

Nemám problém s tím respektovat některé typy lidí. Třeba svého exšéfa. Byl to starší gentleman, kterého jsem zažila zvýšit hlas jenom jednou (když chlapi na dílně začali hrát vybíjenou s míčem vyrobeným z maskovací pásky), ale jinak to byl fakt fajn mužskej. A nebo v jedné z mých minulých prací, v marketingu (zdravím, BOM!) jsem měla šéfy tři. Dva z nich byli prostě debilové. Jinak se to nazvat nedá. 

Jednalo se o tři kluky – dva z nich byli jednovaječná dvojčata, třetí jejich… Kamarád? Tak jako tak si představte situaci, kdy já (už tehdy počmáraná, zjizvená a propíchaná), se svým míněním o tom, jak má vypadat správnej chlap, sedí za počítačem, něco do něj zuřivě mlátí a kolem ní projde průvod (ve třech se dá už mluvit o průvodu, ne?) mužů, kteří ráno použili rozhodně víc kosmetiky, než já. Voní tak, že zvažuju zakoupení kolíčku na nos (ale to bych musela kejchat tlamou a to nevypadá esteticky). A je vidět, že minimálně jeden z nich byl den před tím na manikúře a lesknou se mu vyleštěné nehty tak, že lituju, že brýle, které mám na nose, jsou dioptrické a ne sluneční.
A tahle banda atrap na muže se mi snažila dělat šéfy. Jeden z nich byl použitelný, choval se jako člověk a já ho mám do dneška v hluboké úctě – ve společnosti dvou debilů si tak dlouho udržet standart chování tak vysoko chce opravdu silnou osobnost.

Pro mě osobně je nesmírně těžké poslechnout někoho, koho si nevážím.
Proč si vážit někoho jen proto, že je na vyšší pracovní pozici? Když ve skutečnosti je to osoba, které nevěřím ani nos mezi očima, nebo manipulátor, nebo jsou jeho morální zásady nižší než u prvoka?
Proč?
Vím, že tím sama sobě nezměrně komplikuji život.

Včera jsem četla pár řádků od jednoho přítele (kterého naopak respektuji velmi). A jen díky tomu, že se tu neplazím po kolenou a nepěstuju anální alpinismus, se na sebe můžu podívat do zrcadla a nezvracet.

A abych to dokončila: odpověď na jeho „Dobré ráno!“ jsem spolkla. První, co mi totiž vyskočilo, bylo „… až do teď bylo.“