čtvrtek 14. listopadu 2013

BANány, nájem, nervy na pochodu, Svatomartinský víno

Tak by se asi dalo jednoduše shrnout, co se kolem mě děje. Ale Vy byste to asi raději trochu podrobněji, že ano?

BANány – jak to tak říct. Na knife.cz se nám trochu (maličko) rozjela diskuze ohledně Pražské výstavy. Ti situace znalejší z Vás už určitě postřehli, že já se na další výstavu chystám jenom jako návštěvník (na poslední Příbrami se mi tenhle status strašně líbil, hlavně proto, že se dalo docela beztrestně flákat). A jo, je to taky proto, že máme se Zdeňkem momentálně takový už skoro nevztah. A jo, proto už to asi taky není Bráška, že.
Dosti mě ale překvapilo pár lidí, u kterých jsem očekávala, že se přidají – neb v hospodě mají plné tlamičky průpovídek.
Hádáte správně, vybodli se na to. Krom jednoho (pár výjimek – těm děkuji převelice). Takže vypadám, že Zdendu lynčuju jen kvůli nějakým neshodám mezi námi. A prý peru špinavé prádlo.
Přátelé z Knifu – ráda bych Vám řekla, že ve chvíli, kdy bych začla prát špinavé prádlo, tak by to vypadalo ZCELA jinak.
Nu a Ti z Vás, co mě znají/čtou déle ví, že někdy dovedu být taková lehce samonasírací. Zvláště ve chvílích, kdy se potkám s démonem alkoholem (a jako že si dáváme v poslední době srazy možná až moc často). Tudíž po tom, co jsem napsala krásný a všeříkající příspěvek na jednu stránku ve wordu, jsem raději na mobilu otevřela facebook a napsala Milanovi, ať mi dá BAN. Pro jistotu. Než se uklidním…

A – kupodivu – má to svoje výhody. Můžu tam jenom tak čumět - i když jsem se tu před chvílí pěkně naježila (neb jedna dobrá duše přirovnala v podstatě všechny, co jsou proti „eshopu“, který knife spustili k debilům, co jsou s to volit komunisty... Popravdě – nemít BAN dobrovolný, tak už ho mám zaslouženě).

Nájem a nervy na pochodu.
Bydlové na Husitské neplatí. Už tam na ně naběhla majitelka. Neplatí stejně. Vyhrožuje mi (ano, nejsem v tom zcela nevinně, přiznávám). A já se vlastně můžu jen tak usmívat. Protože drahouškové moji začali platit jí, bez ohledu na to, že elektrika je napsaná na mě. Dám tomu ještě chvíli, pár rozhovorů a pak – ukončím odběr. Nechám demontovat elektroměr. A je mi to la putna.

Svatomartinské je tady – hurá! I když jsem se opravdu snažila přijít na chuť červenému vínu, tak… Bílé nebo růžové jsou moji miláčkové.
Asi nikdy nezapomenu na výjimečně dobré veltlínské červené, které jsem ulovila loňský rok. Bylo prostě vynikající.
A když mi dneska přišel jídelní lístek na polední menu od restaurace, která vozí i k nám do firmy, mé oko bylo potěšeno zjištěním, že jsou s to dovézt i láhev svatomartinského od Krista.
Jen to vypadalo trochu divně, když jsem vesele cupkala do kanclu, v jedné ruce krabičky s jídlem a v druhé láhev… 

Žádné komentáře:

Okomentovat