... a chvilku mi trvalo, než mi to došlo.
Prostě jsem v práci, půjdu do práce, myslím na práci.
Tenhle pocit jsem už jednou zažila - když jsem nastoupila do Áček a myslela jsem si, že bych to tam mohla změnit. Ale byla jsem uvláčena molochem, k tomu nějaké ty osobní problémy a voilá - začala jsem zase žít.
Docela ale uvažuju, co se stane tady. Protože tady mě to nemá moc jak uvláčet.
Protože já to tady miluju.
Jasně, jsou chvíle, kdy uvažuju, že to prostě zahodím a odejdu. Zmizím.
Třeba když nám nejde terminál na karty a ve frontě stojí pět lidí, co by rádi zaplatili, ale nemají u sebe ani korunu v hotovosti, takže jim nezbývá, než prostě čekat. A já tam se stále nervóznějším zákazníkem zkouším přesvědčit tu mašinku, aby platbu přijala.
Nebo když přijde slečna, které ještě ani neoschla občanka, žvýká tak, že jí můžu v mezičase našeho rozhovoru kontrolovat chrup (zvláštní, že ty dnešní mladý mívaj ještě černý plomby). Mich.
Ale jsou i tací zákazníci, které si pamatuji - vím, co si kupují, nebo co mají rádi.
Nejvíc mě ale těší návštěvníci se psy (kupodivu). Miluju je (psy). Teda když to není v rámci našeho předvánočního šílenství, které teď panuje a kdy mám problém se probojovat od mýdel ke kase.
Nicméně - i když trávím v práci relativně málo času (45 hodin týdně, protože máme hodinovou pauzu), tak to můj život ovlivňuje zdatně. Je třeba maličko problém si plánovat - protože jsem x let byla zvyklá na to, že jsem v práci od rána do pěti (plus mínus) a teď je to maličko proměnlivé.
Kupodivu časové možnosti nejsou stejně proměnlivé u mých "kamarádů s výhodami". A kombinovat to ještě s přítomností mojí drahé spolubydlící je operace, na kterou si asi v příštím roce budu muset pořídit plánovací kalendář.
Hlavní ale je, že jsem stále šťastná a spokojená - pokud se to změní, budu reportovat, neb moje drahé managerské Ptáče to tu čte, tak si ani nebudeme muset plánovat pracovní pohovor.
Žádné komentáře:
Okomentovat