A ne přežívat.
Tohle mi v poslední době zní v hlavě čím dál tím častěji.
Proč jsme tady? Proč se máme spokojit s málem? Přijdu si trochu jako na "meetu" z dob, kdy jsem byla v marketingu. Obchoďákům tam neustále vtloukali do hlavy, že dokážou cokoliv, když si budou věřit. Mám dojem, že Rado by býval byl s to jim tvrdit, že vynaleznou lék na rakovinu (ano, i těm kloučkům, co měli problém v tom vyplnit správně smlouvu, kterou ale vyplňovali desetkrát denně). Ono ne, že by na tom vlastně v principu bylo něco špatně - jde jen o to volit si realistické cíle.
Takže já si nebudu říkat, že budu nejhezčí ženská v republice. Ale můžu bejt třeba nejhezčí ženská na výstavě nožů, že (mimochodem už bylo rozhodnuto většinou o tom, co si mám vzít na sebe, kupodivu to nevyhrál latex a ani šaty ("byla bys jak slon v zácloně", tímto zdravím svou milovanou Lišku). Jo, budu trochu vykozená, možná budu působit trochu lacině, ale ono mě to možná ve své podstatě i trochu baví (jo, miluju provokace a kdyby si někdo dovolil něco víc, neví, jaký úděl mu můžu díky podpatkům nachystat).
Nevím, jestli jsem tu o tom už nepsala, ale kdyžtak si to zopakujeme, přátelé. Nějak nepochopím lidi v mé věkové kategorii, pro které je věškerou denní náplní ráno vstát, jít do práce, přijít z práce, pustit si televizi, usnout, ráno vstát, jít do práce... A největším zážitkem je pro ně víkendový výlet do obchoďáku. Ano, něco jiného je to u generace starší než já - pochopím, že člověk jednak nemá tolik energie, něco ho může bolet, ale i tak... Dá se něco dělat. Třeba můj táta se zvládne starat o babičku a vlastně sám ovládá celou svou domácnost a ještě se mi po večerech zvládne dohadovat na netu. S tím, že má svůj koníček (a vlastně ne jeden), za kterej si ho vážím.
Ale vídám kolem sebe spoustu lidí "uvláčenejch" životem. Jo, taky někdy sklouznu k tomu "nedělat nic", ale v posledních pár týdnech se prostě nezastavím. Schůzky s přáteli, s Romantikem, někdy čtvrtek v dílně. Vlastně jsem ráda, když konečně přijde den, kdy nemusím vylézt z postele, můžu muchlovat Koru a koukat na filmy, nebo se vyrazíme někam projít. A vážím si toho. Ale aby tak vypadal každý večer?
Čím víc toho dělám, tím víc mám energie, jestli to takhle bude ještě chvilku pokračovat, asi se donutím k tomu začít cvičit (no, dobře, tolik energie asi nikdy mít nebudu, přeci jen, znáte mě.)
V práci momentálně válčím se systémem - nejen se softwarem, který se rozhodl, že bude dělat co nula jedničku mine, co by se předřel? Chvilkami trochu bojuju i proti systému, který je zde nastaven jako celek. I když - rozhodně nemůžu říct, že bych válčila a rozčilovala se, jako jsem to dělala na začátku. Jen mi v nedávné době probleskla hlavou otázka, proč to dělám? Proč nevěnuju energii něčemu, co můžu změnit? Protože tady ta vůle prostě není. Většina lidí se tu rochní a čvachtá si v tabulkách a přitom nadává, jak je nenávidí. Ale nedovedou si bez nich představit svůj život.
Můžu ale změnit to, kde působím. Můžu změnit to, jestli se nad tím budu rozčilovat, nebo místo nadávání a skuhrání, jak to tu stojí na ho*no raději začnu hledat něco jiného, kde bych mohla uplatnit nějaké svoje přednosti (ne, teď nemyslím ty přednosti na první pohled viditelné, spíš třeba schopnost se rychle učit atd.).
Vracím se a přibližuju se v podsatě k tomu, co mě tolik fascinovalo na životě na hradě. Sice tam všichni byli v postatě podivíni, ale ta moje "blízká jednotka" byla nesmírně praktická a řešila jenom to podstatné. A nebo si ho jen idealizuju a chci v něm vidět to, co jsem chtěla být já. Nicméně - přichází čas s tím začít něco dělat.
A příště snad zase něco s humorem.
Žádné komentáře:
Okomentovat