Jak jsem k nim vlastně přišla?
Nu, už jako malá jsem měla trochu problémy s dálkou. Nic moc, kolem půl dioptrie, ale mému otci se pořád nezdálo, že píšu jako prase a měl zato, že je to způsobeno tím, že špatně vidím na tabuli (ne, prostě jen opravdu píšu jako prase). Takže jsem si slavnostně nechala udělat první brejle. Co myslíte, že s nimi dítě udělá? Má někdo z Vás za to, že když je nutně nepotřebuje, bude ty brejle nosit (teda pokud se nejedná o jedince, který nepozná bez okulárů maminku od almary a podobné)?
Takže brýle jsem si čas od času vzala.
Na střední mě popadla touha "být za intelektuálku", to bylo někdy ve třeťáku, cca. Takže brýle číslo dvě - ty už jsem nosila o něco častěji, přeci jen, když se zašíváte v poslední lavici, tak se Vám hodí, když můžete na tabuli v případě nutnosti zaostřit. Po střední jsem je brala někdy na pohovory, na rande (ano, jezdila jsem v nich na hrad, protože jsem se v nich jedné osobě líbila). Ale v marketingu jsem je nepotřebovala a staly se věcí "čas od času".
V Energetickém centru, kdy jsem mžourala do počítače celý den, jsem usoudila, že by se mohly zase hodit - zvláště, kdybych si na ně nechala udělat fitr, aby mi tolik ten monitor nevadil. Takže přišly třetí - a nosila jsem je. V podstatě často. Kora se mi je jednou neúspěšně pokusila sežrat - pouzdro to kupodivu vydrželo.
A co teď na lakovně? Postupně jsem přišla na to, že z brýlí, které jsem si pořizovala "kvůli fitru", mě akorát bolí hlava.
A pak se mi začla lepšit pleť.
A snižovat vzdálenost mezi mnou a monitorem.
Pak jsem si začla plést SPZky.
Pak jsem usoudila, že je něco asi fakt špatně, když jsem do papíru zírala asi ze dvou centimentrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat