Přátelé moji, nějak mě v práci stále sledují, takže se k psaní dostávám až z domova. Už jsem tu jednou zkusila něco napsat, ale přiznám se, stálo to za starou belu (asi tak jako některé archivní příspěvky, prostě to nebylo ono). A někteří z Vás vědí, že já nerada pouštím do světa něco, co není natolik dobré, abych s tím byla spokojená. Takže projedeme a trochu rozebereme jedno téma, která jsem původně chtěla zpracovávat v práci. Je tam na to jednak víc času (přečte si tohle můj šéf nebo ne?) a jednak mě tam psavá chytá o něco častěji, než doma.
Důvod je jednoduchý. Takové to neustálé odkládání... Jak se tomu.. Jo, prokrastinace. Nebo lenora. Nebo nechuť dělat. Říkejte tomu, jak chce. Ale já se pomalu modlím (fuj fuj fuj, ale jo, prostě to dělám), aby něco klaplo. Dám pak vědět.
Ale vraťme se k tématu (hrozně odbíhám, že?), které jsem zmínila v nadpisu.
Už jsem tu psala o tom, že mám oholenou hlavu.
Přiznám se, že jsem byla hodně zvědavá na reakce okolí. Otce jsem se ptala, jestli to můžu udělat (ale na kérku se ho neptám, lemra jsem).
A jaké ty reakce vlastně jsou?
V práci docela očekávané. Na dílně mám chlapy, kteří jsou.. Prostě chlapi z dílny, ženská - dlouhý vlasy, děti, kuchyně. Ne, že by se mi to někdo opovážil říct do očí (zvláště, když mám za zády svůj sklad a několik z nich už ví, že plechovka vržená nasranou skladnicí je docela účinná a bolavá). Ale je to tak.
Asi se nemusím zmiňovat o tom, že ještě před tím, než jsem ze sebe udělala plešku na mě docela divně koukali důchodci. A nejen Ti. Cesty MHD jsou docela výživné a výživné asi vždycky budou. Koukají ale ještě víc. Protože přes půl vagonu/autobusu vidí holou hlavu. Když se náhodou přiblížím, tak nejen důchodci občas zapomenou zavřít ústa (co je to vůbec za divnej zvyk jezdit hromadnou dopravou s otevřenou tlamou? Vždycky mám chuť se trochu překlonit a začít zkoumat, kolik má dotyčný plomb).
Občas mě někdo pouští sednout. Chápu, sice mám obočí a řasy, ale některým můžu připadat jak po chemu. Nebo si myslí, že jsem těhotná (doufám, že nikdo nemá podezření, že jsem po chemoterapii a zároveň těhotná. Ale jak bych mohla pochybovat o inteligenci lidí, které vlastně ani neznám? Jen mi to tak blesklo hlavou).
A pomalu se dostáváme k těm prudce zajímavým reakcím.
Internet spoustě lidí "rozvazuje prsty", mají najednou pocit absolutní anonymity a toho, že mohou říct cokoliv. Nesnáším je. Abychom si nalili čistého vína, já na netu taky používám přezdívku. Schválně si zkuste, jak dlouho Vám bude trvat, než podle ní najdete, jak se jmenuju. Pár sekund? Neschovávám se za ní, kdykoliv mě někdo osloví, jestli jsem "ta Isch", tak se přiznávám. Přezdívka může mnohdy značně usnadnit identifikaci. Nicméně, zase odbíhám. Nepochopím část populace - bez rozdílu pohlaví - která má za to, že když se někam zaloguje (a někdy ani to ne), tak jsou vlastně strašně "drsní", když někomu něco napíšou, navezou se do něj. Ne, milánkové, ono je to naopak.
A spousta těhle anonymáčů má skvostné reakce. Schválně jsem v dlouhé chvíli pátrala po názorech "průměru" na holou ženskou hlavou. Ne fetišistů (sakra, to já asi taky budu, když se mi to líbí... Sakra! To zní, jako kdybych zrovna já byla úchyl!). Ne obdivovatelů - není tohle nějako spojené? - ale prostě průměru. A hleďme, málokterý "podepsaný" se projevil vyloženě negativně. Jinak jsem si ale přečetla spoustu vět typu "to nemůže normální ženská udělat", "vždyť se musí chlapům hnusit", "je to odporné", "musíš pak vypadat jako chlap", "musí bejt lesba"...
Proč by to tak mělo být? Pominu-li praktickou stránku věci (omeju, otřu ručníkem, hotovo, spotřeba všech speciálních udělátek na větší objem, menší rozlítanost, lesk, proti roztřepeným konečkům, klesla na nulu, neřeší, jestli to někde trčí a nebo jestli mě nerozcuchal vítr), tak se mi to prostě může líbit. Ende šlus, konec diskuze.
A kupodivu se to může líbit i chlapům, který nesjížděj na netu speciální stránky o plešounkách. Nedávno jsem měla schůzku se zcela "normálním" chlapem. A přiznal se, že ačkoliv má raději dlouhý vlasy, tak to není tak špatný.
Možná to má co dělat s otevřeností člověka a s tím, jak je s to se vyrovnat s tím, že jedinec nemusí zapadat do davu a snažit se včlenit k většině.
Ale to už se dostáváme do docela vážných témat.
Tenhle článek jsme původně zamýšlela pojmout dost vesele a s nadsázkou, ale snad se na mě nezlobíte, přátelé, čtenáři. Věřím, doufám, že tohle čtou lidé, se kterými bych si měla co říct. A děkuji všem, co se nebojí mi třeba napsat na mail - všech reakcí si vážím. A doufám, že mi brzo zase přijde nějakej návrh na článek.
Přeji krásné Velikonoce.
A vzhledem ke "kadenci" článků můžu napsat jedno - brzo se zase ozvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat