No jak asi?
Bystrý (a nebo velkou představivostí oplývající čtenář) si rychle domyslí, že to asi musí být veselé, jinak bych o tom nepsala. A vlastně doufám a věřím, že ani jiné čtenáře nemám.
Po dlouhé době jsem se pomalu začala vracet k čajům. Už jsem kolem nich kdysi dávno brouzdala, bylo to na konci střední, kdy čajovna byla fajn místem.
Hlavně kvůli tomu, že pomáhala vytvořit odpočinkový den. To se tak ráno vstalo na intru s ostatními a šlo se na snídani. Po cestě ze snídaně se člověk stavil na hlavní službě (to byla ženská, asi vychovatelka na vysokém postu, do kterého se dostala zdatným zapichováním kolegyň pletacími jehlicemi. Kdybyste viděli, co s nimi uměla, tak byste mě určitě pochopili) a té jste nahlásili, že Vám odpadly první dvě hodiny (to byl maximální přípustný čas, kdy se vychovatelky ještě nezajímaly o to, jestli je to pravda a nechaly Vás dospat) a šli jste sebou plácnout na pokoj, spolubydlícím jste oznámili, že na to serete (a někdo měl čas od času tu výhodu, že s ním nikdo nechtěl bydlet/on nechtěl s nikým bydlet, takže nikomu nic neoznamoval) a vesele upadl do komatu. Budík musel být nastaven na půl desátou, aby bylo možno se spacifikovat do nějaká podoby, ve které bylo proveditelné vylézt ven. A slovem ven se myslelo do města.
Pomaličku a polehoučku se spustit do centra, stavit se na čumendu, kam se člověku chtělo (u mě to většinou byly nějaké drogerie) a nebo někam jít něco shánět etc. V půl jedenáctý byl sraz s někým, kdo měl taky „odpočinkový den“ a hurá do čajovny. Zde se člověk upíchl u nějakého čaje a za družného hovoru zde zůstal do večera (kvůli tomuto počinu bylo vhodné si dva dny dopředu odhlásit oběd (nestíhám to mezi dopoledním a odpoledním vyučováním, jedeme na exkurzi… Výmluv bylo v podstatě nedozírné množství) a večeři (důvodů asi dvakrát více).
Z čajovny se člověk musel zvednout dostatečně brzo, aby zvládl návrat na intr v povolených hodinách (když nad tím tak bádám, tak mě to na rozdíl od ostatních tolik neštvalo, nicméně je to možná způsobeno tím, že jsem měla od otce schváleno, že kdykoliv budu potřebovat, tak jsem oficiálně jela domů).
Tímhle postupem jsem se nějak dostala k čajům, takže mi došlo, že „to ono“, co se prodává v sáčcích, s čajem jako takovým nemá moc co dočinění.
(Malá vsuvka, pokud si myslíte, že se tohle nějak projevilo na mém prospěchu, tak se pletete. Otec dobře věděl, proč mi dává volnou ruku – protože mě bylo zároveň velice dobře jasné, že tato volnost je podmíněna tím, že nevyvedu nějakej obr průser, popř. nepropadnu. Teda s matikou to bylo na hraně, ale co můžete chtít, když profesor nedokázal přilákat naši pozornost a na hodinách matematiky se spalo, četlo, lakovaly se nehty (to si člověk musel sednout dost daleko od tabule a k oknům, aby se to stíhalo odvětrávat a nešlo to až dopředu), pletly se copánky a roztodivné účesy, hrály se lodě a jinačí zábavy, které se daly „pařit“ na papíře. Já jsem patřila do první skupiny. Odhadem jsme měli za pololetí 40 hodin matematiky, já jsem jich prospala tak 35. Pozor jsem dávala vždy hodinu před čtvrtletní písemkou, na písemku jsem bejvala taky vzhůru a čas od času nás zaskočil „pětiminutovkama“. Popravdě, přátelé, já se strašně divím, že jsem tu školu udělala. A že jsem byla v podstatě jedna z nejlepších v ročníku. Nechci vědět, co se občas muselo honit v hlavě některým spolužačkám. Severní vítr?)
Po tomhle byla chvilku pauza, ale ne zrovna velká a přišla velká čajová Odysea. Ano, přišel hrad. Kdy jsem čajům v podstatě propadla, každej den byl nějakej a já se prostě zamilovala do mléčného oolongu. Ano, když ho piju sama, tak to nemá to kouzlo posedu na nádvoří, kdy kolem procházeli návštěvníci a koukali na nás jako na zjevení z jiného světa (pro ilustraci: představte si mě, s mou vizáží, jak sedím na lavičce na hradě, kde provádí slečny v kostýmku, na nožkách mám steelky, o upravenosti nemůžu být ani řeč – a popíjím čaj. S trochu nepřítomným výrazem. Trochu hodně nepřítomným výrazem). A nebo za branou zvonili a zuřivě hulákali účinkující. Klid, pohoda, pijeme čaj, ne?
Jediný, čemu jsem nikdy nepřišla na chuť, byl pchu er. Prostě ne. Jsou to pro mě lisovaný fusekle. Zauzený lisovaný fusekle.
A teď, po několikaleté odmlce, kdy jsem šla maximálně s Liškou někdy do čajovny, nebo si sice nakoupila nějaké věci, ale nedostala se k nim (než Kora stihla rozflákat náčiní a čaje vyčichly), se k čajům vracím. Velkou zásluhu na tom má bráška. Jasně, budu strašně moc ráda poznávat nové a nové čaje. Ale mléčnej oolong bude moje klasika asi vždycky. To jen kdybyste hledali inspiraci pro dárek pro mou maličkost.
Žádné komentáře:
Okomentovat