Přijde mi, že ze mě občas začíná být trochu zoufalý můj milovaný otec. Jedna z našich posledních diskuzí na téma partneři vyústila v to, že naše generace už má moc velký rozhled, srovnává svoje vztahy se vztahy ostatních - a to nejen z Máňou vedle z vesnice (nebo z vedlejšího baráku v případě, že jste se nalézali ve městě). Srovnáváme vztahy s politiky, mediálními hvězdami, známými z jiných částí světa, s filmovými vztahy, románovými ideály... A přitom kdysi dávno prostě a jen stačilo, že chlap přišel domů, vyklopil kus vejplaty, ženskou moc nebil (děti v podstatě mohl), nechlastal tolik, aby ty prachy stihnul propít a když doma ještě něco opravil a jednou za čas vytáhl svou drahou polovičku "někam za kultůrou", dalo se mluvit v podstatě o ideálu, který si Manky mezi sebou záviděly.
Stejně tak muži stačilo, když ona dovedla uvařit, vyprala, dost držela hubu, dovolila sex častěji než jednou za tejden, trochu o sebe dbala, pečovala o domácnost.
Jenže teď chceme několikanásobně více. Už jsem psala, co chci já, ale nalijme si čistého vína: ona i ta druhá strana má svoje požadavky, které bych měla splňovat.
To vaření není tak podstatný (které ženy doma doopravdy vaří a za polévku nepovažují rozmíchání obsahu pytlíku v horké vodě?), praní za nás dělá technika, maximum, co se na tom dá zprasit, je blbé vytřídění barev, žehlení není už taky zrovna moderní (zato čistírna ano), je v podstatě jedno, kolik toho žena namluví, protože co nenamluví, tak zvládne přes den napsat ve zprávách, na FB a jiných komunikačních kanálech, ale třeba v sexuální oblasti svoje požadavky docela často zakládáme na informacích a přesvědčeních vybudovaných sledováním filmů pro dospělé, chceme víc a víc - když se zcela v klidu a bez nějakého zainteresování bavím s mužskou částí populace, co by chtěli od ženy (nebo přesněji: co by uvítali, kdyby žena dělala) a následně to srovnáme s tím, co už na vlastní kůži zažili, tak zase toliko jsme se v té realitě pornem zmasírovat nedali, ačkoliv jsem tomu nechtěla věřit, stále jsou muži, kteří nepotkali partnerku, která by polykala. Jsem moc detailní? Ono se mi moc nechce chodit kolem horké kaše.
V oblasti "trochu o sebe dbala" se dostáváme do konfliktu několika rovin.
A - jak žena vypadá.
B - jak žena chce vypadat.
C - jak žena tvrdí, že chce vypadat.
D - jak by žena byla spokojená.
E - jaké ženy se muži líbí.
F - jaké ženy si vybírá.
G - jakou ženu se nebojí ukázat kamarádům.
H - jakou ženu označí za "kočku" jen kvůli společenským normám.
Když se potká ve vzájemné schodě A, D, E a G, tak můžeme mluvit o ideálu. Ale víte, jak je to s ideály, že ano.
A teď k tomu přidáme věci, které se nám trochu "přidružily":
Aby měla žena nějakou společenskou prestiž, postavení v práci, nebyla úplně blbá, byla hezká - zde se asi nebudu moc hrabat v tom, jestli podle požadavků společnosti jako takové nebo konkrétního jedince, do jisté míry tu záleží asi i na "síle osobnosti" toho, kdo si tyhle hodnoty nastavuje. K tomu by mohla být finančně nezávislá. Model "chlap - živitel rodiny" nám už trochu vypadl z oblíbenosti. Nicméně by neměla vydělávat víc, než muž.
Na druhé straně ženy požadují od mužů taky trochu jiné věci, než onu pověstnou stojku. Doba se nám trochu posunula. Nemám nárok říct, jestli je to posun dobrým nebo špatným směrem.
Dneska jsem četla (na seznamce, jak jinak), krásnou myšlenku: Lidi jsou jak ponožky - nebyli stvořeni pro existenci o samotě, ale v páru. Teda mnozí to zkoušejí i sami, ale v páru má život větší smysl. Dokonce i když se nepodaří najít ideálně pasující kombinaci, může to být pořád lepší, než mít jednu nohu holou.
Jenže já jsem spíš punčocha na podvazek. A hledám k sobě třeba pruhovanou černo červenou fusekli. Nebo jakoukoliv jinou. Hlavní je, že to bude ladit podle nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat