Čaj I.

Přátelé moji, nedávno jsem Vám psala o tom, jak jsem zase propadla čaji. A ačkoliv je to velice nedávno, máme tu pokračování.

Víte, jak jsem se zmínila o pu-erhu? Že jsou to podle mě vylisovaný fusekle? Ha!


Já jsem totiž znala jenom tmavý. Ne, nikdy jsem netvrdila, že jsem odbornice na čaje a než se do tohohle stádia propiju, tak to bude chvilku trvat. Už se mi ale povedlo se párkrát „sjet“ čajem.
Nicméně – objev, že pu-erhy jsou i zelené se jeví jako přelomový.

Přišla jsem na to díky jednomu svému čtenáři, se kterým jsem se potkala na výstavě nožů. On tam nebyl jen jediný, pánové z knife.cz mě očividně docela navštěvují (resp. navštěvují tyto stránky, takže máv máv, zdravím Vás).
Před výstavou jsme si vyměnili pár mailů (ano, on je také inspirátorem několika článků, které byli nebo budou v nejbližší době zveřejněny) a dostali jsme se na to, jak jsem se právě opřela do listovaného čaje. A že by mi rád dokázal, že to nejsou lisované uzené fusekle.
Jo, byla jsem trochu skeptická, ale souhlasila jsem.
Na výstavě jsem obdržela krásně zabalený balíček a hned v úterý v práci (jo, měla jsem tu všechno čajový vybavení, který je u mě teda dosti chudý) jsem ho testnula.

Viděli jste někdy kočku, jak opatrně tlapkou hrabe na něco, tváří se u toho vyděšeně, zároveň je na ní vidět, že je zvědavá, ale i připravená k útěku? A tlapka najednou nemá pár centimetrů, ale asi tak dva metry? No, tak nějak jsem vypadala taky.
Slila jsem nálev a koukala do mističky.
Mám, nemám? Mám? Tak jo.

A hle!
Čaj nesmrděl, jak kdybych ho vytáhla z udírny (juch), dokonce i krásně voněl. A chutnal ještě lépe. Celá nadšená jsem se začla pídit po tom, jaký to byl čaj. Nu, trochu mě uzemnilo, když jsem se podívala na doporučené stránky a zjistila, že se jedná o čaj z jedné ze Šesti starých slavných čajových hor. A že tomu odpovídá i cena. A ostatní zelené pu-erhy na tom nebyly o moc lépe.
Ale – žijeme jen jednou, krize byla je a bude. Takže doma chytnou psa a hurá na procházku – kamenný obchod oněch stránek máme necelou půlhodinku od domu. A dosti klidným tempem.


Sherwoodem jsme prošly zrychleně – to místo na jednu stranu obdivuju, na druhou jsou dny, kdy z něj mám husí kůži na celém těle.

Na dveřích obchodu kupodivu nebyl černý přeškrtnutý vlčák – tudíž pes dovnitř smí.
Kora okamžitě začla čuchat tak, že musela být slyšet snad i ven (pochlubila jsem se Vám, že zaútočila na pytlík zeleného oolongu a dala mu docela slušně na prdel?).

Slečna vevnitř byla velice ochotná. Takže jsme zvolily verzi cenově stále přijatelnou, ale rozhodně ne tu nejnižší. Já k těm levnejm věcem prostě nemám důvěru.

Dobře, po ochutnání je o něco „horší“, ale stále velice pitelný. A já se nemůžu zbavit pokukování po vytisknutém sortimentu onoho obchodu. Přeci jen je v podstatě doba, kdy by už mohly být letošní čaje. Voňavé, svěží…

Tak tedy nedík. Fakt nedík za další závislost. I když – od doby co čajím, jsem nesáhla na chlast.
Takže možná díky?