40 minut spánku

Zase jsem se trochu odmlčela - včera byla v Brně výstava nožů, k tomu jsem intenzivně mailovala s několika lidmi, takže jsem byla prostě zahlcená a než psát sem nějakou totální blbost, nepsala jsem raději nic.

V noci z pátku na sobotu jsem spala čtyřicet minut. Málo, přemálo. Ale kupodivu to stačilo, aby si mozek na nezbytně nutnou dobu (zhruba do odjezdu z výstavy) uchoval všechny potřebné funkce. A nejspíš díky lehkému podráždění z nedostatku jsem začala některé věci vnímat trochu ostřeji, než by mi i bylo milo.


Třeba jsem pekelně ostře vnímala to, jak se ke mně kdo choval... Respektive jsem vnímala hlavně to.

Neb jsem během výstavy měla schůzku s Průzkumníkem - zmizela jsem na pár hodin. S sebou jsem měla jenom mobil, který jsem držela v ruce, když za mnou přišel. Nestihla jsem se ani přezout (hahá, svoje nejvyšší podpatky už začínám docela zvládat a jo, mám z toho šílenou radost). Takže jsme odcupitali. Teda já cupitala, on důstojně kráčel. Původně jsem měla dojem, že jdeme jen na kafe a já budu za hodinu zpátky.
Chyba lávky - došli jsme do nějaké restaurace, kde dělali pěkně hnusné kafe a složení jídla jsem posléze raději nezkoumala, ale: jeho společnost byla velice příjemná a čas ubíhal hodně rychle. Padlo rozhodnutí dát si oběd. A víno...
Ano, byla jsem z výstavy pryč pět hodin. Ono povídalo se s ním krásně... Ale: je to muž ze skupiny 9 - skrytá vada. A nějak mi přijde, že jsme se dostali do stádia, kdy se navzájem přitahujeme, ale: já mu udělala v hlavě solidní guláš a teď bychom se na sebe oba nejraději jen tak usmívali a mlčeli. Minimálně já to tak mám. Cítím se s ním asi tak příjemně, jako s Romantikem. A uvidíme, jestli se mu budu někdy moci pořádně schovat do náruče. Ráda bych.

Jenže mě trochu (hodně) přinasralo (ne, nejde to říci slušně, se omluvuju), že za těch pět hodin nikdo neprojevil péči o to, kde jsem. Jediný, kdo je omluven, je pan pořadatel a můj milý šofér. Zbytek má černej puntík. Trochu jsem doufala, že o mě pánové budou mít větší strach.
Stejně tak jsem přivezla nějaké to brusivo na ukázku a na reakcích obdarovaných bylo krásně vidět, kdo z nich ještě někdy něco dostane. Byli tací, kteří mi málem vnutili něco na oplátku. Ale byli i takoví, kteří jen chytli, pronesli něco jako "hm dík" a tradá, jelo se dál.

Po každé výstavě jsem prostě zmatená - na jednu stranu jsem strašně ráda, že jsem viděla některé lidi, vždy mě někdo překvapí a bohužel se velice často někomu povede, že mě zklame. Jistě je to trochu vyhnané do extrému tím, že některé lidi krom výstav nevidím, takže se mi trochu kumulují všechny zážitky.

Takže ano, těším se na další akci. Letos to nebude Lipová - něco nechám asi ještě chvilku chladnout.

Ale Masečín je jistý, stejně tak jako Příbram. A pak? Pak se uvidí.