... no dobře, jenže mě ty možnosti nové domény docela uchvátili. Ale - už se mi asi povedlo nastavit vše, co jsem nastavit chtěla, takže jdeme zase do sfér trochu osobních (mimochodem, někdo se mě zeptal, o čem sem vlastně píšu. Chvilka váhání - "No přeci o sobě." Budiž ke cti dotyčnému, že nezapochyboval o tom, že to taky někdo může číst. A nebo to mluví alespoň o nějakém pudu sebezáchovy).
A jelikož jsem člověku, který si mi postěžoval, že jsem málo osobní dala bojový úkol, ať si tedy vymyslí téma, tak tady máme zadání "Jsem šťastná? Proč má být člověk šťastný a co by mě teď nejvíc potěšilo...?"
Tak jdeme na to.
Přiznám se, že na první část otázky se mi odpovídá těžko.
Bylo by totiž záhodno poznamenat, že jsem "chytila" podraz od člověka, od kterého jsem to nečekala. Můj milovaný Brit si mě totiž měl vzít k sobě do firmy. Kterou jsme spolu (dobře, z jeho peněz, ale spolu) měli tak nějak budovat. Všechno už se rozeběhlo a hle: najednou je ticho. Silně pochybuji, že někde skonal nepříjemnou smrtí. Spíš se na mě co? No správně. A firmu si rozjíždí vesele se svou současnou partnerkou. Jejím jediným štěstím je, že Brit neumí česky, protože kdyby slyšel (respektive kdyby rozuměl), jak se baví se svými dětmi, tak by jí asi profackoval ze všech světových stran a vysadil z auta za jízdy.
Jo, měla bych hledat pozitiva, ale znáte mě: jsem optimista s bohatými životnímu zkušenostmi a ráda bych se označila za realistu (učit se střílet mi jde rozhodně lépe, než se učit anglicky) a tak vidím všechno tak nějak, jak to je...
Takže kdybych měla odpovědět na "Jsi šťastná?" ano nebo ne, tak bohužel volím ne.
A co by mě udělalo šťastnou?
Kdybych měla blíž tátu - protože je to člověk, kterej mi chybí absolutně nejvíc.
Kdyby se mi povedlo najít si práci, která by byla dobře placená. Jo, je to hrozný, ale přiznejme si to - život je v dnešní době hlavně o penězích a o tom, jestli je umíte nebo neumíte vydělat.
Kdyby jsem se viděla častěji s Romantikem - je to věc, kterou nedovedu ovlivnit - máme každý svůj život. Nejsme pár. A nebudeme pár. Ale u něj - když se stulím do náruče a zasunu do rohu postele i pokoje, tak je mi dobře. Cítím se tam v bezpečí a dovedu na chvilku vypnout a vnímat jenom jeho.
Kdyby se mi tak strašně neměnily nálady - jsem zase jako na houpačce a nebaví mě si v propadech neustále opakovat - bude dobře. Jenom proto, abych definitivně nezešílela.
Kdybych dokázala zase věřit lidem - je jich kolem mě jen pár, málo, strašně málo, kterým věřím. Bylo jich mnohem víc, ale omlácením mých vnitřností se tahle důvěra v lidi docela porouchala.
Kdyby mi dobře fungovala klávesa ů - protože jí musím mačkat několikrát, aby se tohle zatracené písmenko napsalo. Uznávám - netbook se nám pomalu začíná dostávat do stádia, kdy bude nutný upgrade.
Kdyby Kora nepouštěla chlupy. To asi netřeba komentovat (OK - miluju černé oblečení, Kora je béžovorezavá a má chlupy, co se zapichujou úplně do všeho!).
Kdybych měla "domov" - protože "doma" už nemám nějakou dobu. Pořád je to jenom "byt", ale ne domov. Akorát nevím, jestli se mi ho povede vytvořit jenom v jednom člověku.
Kdyby mi lidi začli věřit, že jsem opravdu romatička.
Kdyby jeden Dýmkař začal milovat zvířata.
Kdybych měla muže, kterému bych mohla říct "jsem Tvoje". Se vším, co to obnáší.
A nakonec si nechávám prostředek: proč by měl být člověk šťastný?
Ona to není povinnost - je to volba každého člověka. I já bych mohla být šťastná. Třeba za to, že mám otce, který mě miluje, mám Koru, mám pár přátel. Ale já šťastná nejsem, protože chci víc - nedovedu se zastavit u mála a možná mě to jednou zničí a nebo dožene až do krajnosti. A nebo se jednoho dne probudím a budu opravdu šťastná - protože nesnáším a šíleně se bojím stavu, který vidím u tolika lidí kolem sebe.
Letargie. Lhostejnost. Prázdnota. Stereotyp. Šeď.
Nechci to a mám z toho strach.
A proto musím jít stále dál, dopředu - proto se musím snažit být šťastná a ne jen "spokojená". Protože dobrý je za tři. A já chci svůj život výborný.
Žádné komentáře:
Okomentovat