"Jestli mě miluješ..."

"... tak x x x."

Kdo z Vás to už slyšel? Kolik z Vás dostalo podobné ultimátum? Pevně doufám, že mezi mými čtenáři je většina, která by kohokoliv, kdo by toto vyřkl, poslala hodně rychle tam, kam slunce nesvítí. Člověk, který je něco takového říct, většinou dotyčného nemiluje. Druhá verze je, že sice miluje, ale mezi mozku má akvárko s rybičkama. Mrtvejma rybičkama a hodně hnusně zarostlý řasama...

Nicméně - co, když to "ultimátum" není jasně řečeno?


Včera jsem psala mail jednomu příteli (zdravím, Průzkumníku! - ehm, interní vtip, toho si nevšímejte). A dostala jsem se k tomu, že jsme se kvůli jednomu muži měnila.

A pak mi došlo, že jsem se trochu měnila kvůli více mužům - ano, máme tu minulý čas, doufám, že se to nebude opakovat, rozhodně ne v těhle souvislostech.

U nejednoho muže se mi totiž stalo, že v konverzaci nějak samo vyplynulo, že by mě chtěli trochu jinou. Jinou, než jaká jsem byla. Co to bylo většinou? Nech si narůst vlasy, nemusela by jsi mít tolik piercingů. Ale co následuje potom? Většinou ujištění o tom, že Vás dotyčný stejně miluje takovou, jaká jste. Jenže známe ženy - nám to prostě nedá a začne to v nás hlodat. A pomalu tuhle myšlenku začneme přejímat za svou.

Já jsem se takhle dostala k tomu, že jsem vyndala skoro všechny piercingy z obličeje.
A když jsem tak dorazila za dotyčným, kterému jsem tím vlastně chtěla udělat radost, tak ji opravdu měl. Nenásledovala otázka, jestli jsem to neudělala jen kvůli němu.
Stejně tak jsem nechala zarůstat podholy.
A ztmavila a "zklidnila vlasy".
Abych mu nekřivdila, možná, že ten nátlak opravdu nechtěl dělat. Nicméně - já ho tam cítila. Je možné, že jsem si ho vytvářela já sama v sobě. Chtěla jsem se totiž přizpůsobovat jemu. Chtěla jsem být klidnější, usedlejší, řešit to, čím budeme topit v zimě... Chtěla jsem se možná vrátit ke svému ideálu z dob dávno minulých. Jenže tenhle Ex nebyl On.
Snažila jsem se jeho sny přijmout za své - i když byly jiné, než ty moje.
Snažila jsem se uklidnit, abych kdyžtak mohla tvrdit, že mu můžu pomoci v péči o syna.

A pak jsem, jednoho dne, stála před zrcadlem v koupelně. Měli jsme jet na víkend s jeho přáteli. Já jeho kamarády znala v té době skoro všechny, on neznal ani mou Lištičku. Jen tak na okraj...
Koukala jsem na sebe. Stávala se ze mě klidná a vyrovnaná žena. Alespoň na povrchu.
A pak, při pohledu na mé normalizované já, to bouchlo.
Já jsem jiná.
Nejsem hodná žena, co se bude starat o dům a dělat z něho klícku (i když tu domácnost dovedu slušně korigovat, názor "byt slouží mně a ne já bytu" mám hluboko pod kůží).
Nejsem matka.
Nejsem ženská, pro kterou je vrcholem slasti sedět u táboráku a zpívat odrhovačky.

Akce byla rychlá - vytáhla jsem strojek a šperky... Během půl hodiny jsem zase byla zpátky. Já, trochu divoká, trochu šílená, hodně náladová, ale k tomu i citlivá a zranitelná. Ale taková, která se dovede obhájit. Hlavně před sebou.

Na víkend jsem pro jistotu nakoupila tři lahve bílého vína. Čekaly mne dva večery s jeho kamarády - a přesně dle výpočtů mě večer láhev vypitá skoro na ex zrakvila do té míry, že jsem rychle a pokojně usnula.
Tehdy to byl začátek konce našeho vztahu.

Nicméně - pomohlo mi to trochu víc objevit mne samotnou.
Neříkám, že je špatné se druhému přizpůsobovat. Jen to musí být v oblastech, ve kterých se přizpůsobovat můžeme, protože to neovlivní naše pravé já. A pokud se někomu nelíbí naše pravé já?
Chcete žít vedle člověka, vedle kterého se budete muset přetvařovat?
A nebo chcete být šťastni?