Bydlení a tak vůbec

Přátelé moji, tak nějak sleduju, že když sem nepíšu nic nového, tak mi to nečtete. Takže asi musím začít víc psát. Zase.

(Moment, mám hroznou škytavku a docela by mě zajímalo, kdo že to na mě tak usilovně myslí.)

Tudíž, navzdory neutuchající depce - kdybych bývala zveřejnila článek, který jsem si rozepsala včera večer (a to byl jen takový mírný záchvěv toho, co bouchlo dneska v práci), volalo by mi nejspíše několik mých známých, jestli jsem v pohodě - něco, co snad alespoň trochu pobaví.
Jak jsem již psala (a nevím, jestli je to na starém blogu, nebo jsem to již stačila převést i sem a hledat se mi to, popravdě, moc nechce) - s mým spolubydlením jsou neustále nějaké veselosti.

Momentálně jsme dospěli do stádia, kdy Existence 01 dluží mojí osobě nějaké peníze, ale není to tak horké -  jsou ze nedoplatek na energiích za minulý rok, po kterém se nikdo nějak moc neshání - Existence 02 mi sice dluží jen asi dvě stovky od minula, nicméně ví, že nájem se platí na konci měsíce, ale přesto tuhle skutečnost vytrvale ignoruje a každý měsíc si užívám několik urgencí jeho osoby. Jenže tu mám ještě Existenci 03, se kterou si užívám nejvíce radostí. Ta mi nájem zaplatila před necelými čtrnácti dny. Což by bylo fajn, kdyby to nebylo nájemné za tento měsíc, tudíž splatné do konce předcházejícího měsíce.
A mám takové divné (nicméně dle mého asi velice přesné) tušení, že situace se nám bude opakovat. Ano, chápu, že Trojka nedostala výplatu, jenže: co je mi po tom? Mě se nikdo neptá, jakou jsem měla vejplatu a  jestli se mi tenhle měsíc hodí něco zaplatit. Prostě to zaplatit musím, že.
Mé tušení, které rozhodně není příjemné, je ještě podpořeno zdáním (budu se snažit se držet ve víře, že je to jen náhoda), že se mi Trojka vyhýbá.
Což znamená, že nájem nemá. A já si zase budu užívat onu veselou komunikaci s majitelem na téma "pročpak platím tak pozdě nájem".

Jak asi tušíte, přátelé moji, jsem hodně tolerantní člověk.

Takže mi nevadí, když mi mizí prášek.
Nevadí mi, že mi mizí kakao.
Že někdy nenajdu v ledničce to, co jsem si do ní dala.
Že jedna z mejch Exitencí neumí splachovat.
Že někdy máme v jídelně "pomejdanovej stav" i několik dní až týdnů.
Že si pouští po večerech techno.
Že mám velice jasnou představu, o čem se ve vedlejších pokojích baví, protože je tu všechno slyšet.
Že se moje Existence živí, jak se živí.

Na našem (mém) bytě mi nevadí, že se to tu na pikaču vytápí.
Že nám zatéká sprchový kout.
Že nám táhnou okna.
Že se nám trochu rozpadá koupelna.
Že máme k vzteku malou vanu.

A nebo víte co? Ono mě to všechno vlastně strašně sere.
A zjišťuju, že nejvíc mě sere spolubydlení jako takový.

Takže tak nějak s Pes pokukujeme po nějaké pěkné garsonce, nebo spíš 1+kk (třeba v chodbě). A pomalu, ale jistě, vymýšlíme, jak to celé spácháme. Vím, že se sama v bytě budu bát. Ale holt si sekerku přidělám nad postel a snad to nějak půjde.